Johanité - řád rytířů svatého Jana - rytíři sv.Jana

Když kníže Vladislav zvěděl o tom, že se také v této pohraniční oblasti ukládá o ztenčeni jeho panství, vypravil se do západních Cech a náhlým útokem se hradu zmocnil. Jeho nástupce Soběslav I. se rovněž snažil upevnit knížecí moc, zvláště v pohraničních oblastech země, a aby znemožnil další úchvaty, dal hrad Přimdu již roku 1126 nově vybudovat a opevnit. V pozdějších staletích potvrdila sama historie hradu prozíravost a závažnost tohoto panovníkova opatření. Víme ostatně, že stavba Přimdy byla pouze jedním z mnoha článků jeho soustavného díla výstavby a posilování panovnické moci v zemi. Ve starých letopisech se dočítáme, že hrad Přimda měl ve věži dolní vězení a že byl nade vší míru opevněn (v letopise mnicha Sázavského čteme: „In castro munitissimo Przimda"). Dnes je slavný a kdysi mocný hrad na holém skalním útesu táhlého hřebene v troskách. Z nich se však nadále zdvihají k obloze vzdorně rozeklané zdi mohutné románské obytné věže. Rozsah původního románského opevnění hradu by bylo možno zjistit jen archeologickým výzkumem v terénu. Půdorys, který zachytil roku 1844 František Alexander Heber, ukazuje, nikoliv ovšem zcela přesně, stav opevňovacího systému, jak se vyvinul postupně až do doby renesanční. Zjišťujeme, že útes, který se táhne ve formě rozeklaného skalního hřbetu od severovýchodu k jihozápadu, byl na všech stranách obehnán hradbou ve formě nepravidelného pětiúhelníka. Jižní svahy útesu zabral dolní hrad, severní svahy s mohutnou hranolovou věží na temeni útesu hrad horní. K dolnímu hradu se přicházelo od městečka Přimdy bránou v jihovýchodním rohu hradebního pětiúhelníka. Vstupovalo se tak do prvního nádvoří, přepaženého asi v polovině jižní dlouhé strany pětiúhelníka hradbou a bránou. Teprve z druhého nádvoří byl vstup zvláště chráněnými „vraty" ve skále do horního hradu. Z hradby, která běžela od „vrat" po temeni skalního útesu k velké věži a která mívala dřevěný ochoz, se nezachovalo nic. V místě studně vyhloubené poblíže vrat do skály v horním nádvoří, se jeví jen nevýrazná prohlubeň. Beze stopy zmizely také hradby na severní straně hradu i s budovami, jež při nich stály. Zachovala se však v mohutných troskách původně tři patra vysoká hranolová věž, která velkolepostí založení připomíná Černou věž Pražského hradu. Na rozdíl od pražské Černé věže, která měla v přízemí průjezdnou bránu, poněvadž střežila vstup, měla věž na Přimdě přízemí kompaktní a sloužila jako nejmocnější pevnost na hradě za sídlo majiteli nebo správci. Půdorysný čtverec věže o straně asi 16 m dlouhé má zdi v přízemí zhruba 4 m silné, takže přízemní prostora byla jimi hodně zredukována. Stěny byly obloženy zevně i uvnitř tesanými žulovými kvádry a prostora mezi nimi vyplněna „zdivem litým" (lomovým kamenem zalitým maltou). Tloušťka zdiva byla v každém vyšším patře o něco redukována, takže v nejvyšším patře měřila koruna zdiva asi jeden sáh. Stavební vybavení věže i jejích interiérů bylo nade vše pomyšlení důkladné a ovšem ve shodě s pevnostním charakterem objektu střízlivé. V každém patře bylo toliko po jedné místnosti, přičemž jim v patrech přibývalo na prostornosti úměrně s tím, jak byla zmenšována tlouštka zdí. Horní patro je dnes již rozpadlé, takže o jeho stavební úpravě nemůžeme nic povědět. V prvním a druhém patře zůstaly některé stavební články zachovány, zvláště rozvržení a členění oken, otvory dveřní a zbytky ostění krbu. Na hladkém vnějším průčelí jsou obdélné okenní otvory, kryté mocnými rovnými překlady z tesaných kvádrů. Dovnitř místností se však tyto otvory podstatně rozšiřují a jsou sklenuty do polokruhových oblouků vytvářených čistě tesanými klenebními kameny. K západní straně vysoké věže přiléhá, posunut blíže k jejímu severozápadnímu rohu, drobnější přístavek obdélného půdorysu. Původně byl patrový, do dnešního dne se zachovalo toliko jeho přízemí. Uvnitř přístavku je hlavní stěna věže vybrána širokým otvorem sklenutým mohutnými klenáky do polokruhu a v severní stěně vlastního přístěnku je v síle zdi upraven kamenný prevet, dosud zachovaný. Drsné povětrnostní podmínky kladly veliké nároky na stavební údržbu hradu přesto, že byl stavěn z materiálů vysoce odolných a že šlo o stavbu neobyčejně důkladnou. V jeho dlouhé historii se zachovala nejedna zpráva o tom, že byl opravován. Za vlády Zikmundovy, který v době husitské revoluce držel ve svých rukou Plzeňsko, prováděl na hradě opravy purkrabí Jindřich ještě před tím, než byly hrady Tachov o Přimda dobyty roku 1427 husity. V 16. století byl hrad znovu velice sešlý. Držitel panství Adam ze Švamberka si vyžádal na jeho opravu roku 1543 podporu 800 kop grošů. Stavovský sněm tomu přivolil, „poněvadž ten zámek Přimda jest přední a pomezní království tohoto, ježto kdyby k zpuštění přijíti měl, mohlo by býti k znamenité újmě a ke škodě tomuto království". Ovšem pozdější zabezpečovací práce, které Adam prováděl až v sedmdesátých letech 16. století, znamenaly právě pro velikou věž nemalou újmu ve vnitřní výpravě i zhoršení stavebního stavu. Materiál pro vnější, jihozápadní pilíř, který měl zajistit chatrné zdivo nároží, byl totiž získáván bouráním kleneb a krbu ve věži a samo provedení pilíře bylo také chatrné. Toliko krov věže byl pobit dvojitým šindelem. V době přemyslovské spravovali hrad Přimdu královští purkrabí, kteří s pomocí pohraničních Chodů střelili hranice země. Také král Jan nazýval Přimdu svým hradem, ovšem v čas finanční tísně se nerozpakoval jej zastavit svým věřitelům. Karel IV., který si plně uvědomoval nebezpečí takového postupu, připočetl Přimdu ve svém Majestátu k hradům, které měly zůstat bezprostředně v rukou královské moci a neměly být nikdy zastavovány. Také v nové době bylo přikročeno aspoň k nouzovému zabezpečení rychle chátrajícího zdiva tohoto významného hradu, jenž byl vládou republiky prohlášen za národní kulturní památku. 

Zdroj: www.hrady.cz

Tomáš Švamberk z Přimdy

Příběh mladého Tomáše se začal odvíjet na jaře L.P. 1288 konkrétně v měsíci Dubnu. Jeho otec byl jedním ze synů Ratmíra ze Skviřína kterýžto udatně stál po boku Přemysla Otakara II. Tomášova matka byla z bohaté statkářské rodiny. S jejich sňatkem se Ratmír nikdy nesmířil, proto svého syna vydědil a přenechal mu jen malou vísku Přimda. Ratmír svého syna zbožňoval, byl ve všem jako jeho otec, byl dobrým politikem a ještě lepším válečníkem. Možná proto ho synův sňatek toliko rozhořčil. Jak již bylo psáno Tomáš se narodil na jaře, kdy příroda kvete a zvířectvo vyvádí svá mláďata, žel Tomášova matka Markéta spíše uvadala. Unavena těžkou zimou a těhotenstvím už po několik dní jen ležela v horkostech. Její manžel Miroslav sezval snad všechny dostupné ranhojiče a lékárníky, leč Markétě nepomohli. Inu nezbylo mu nic jiného než se modlit, denně strávil v malé Kapličce na hradě Přimda spoustu času a promlouval k bohu. 17 Dubna se Markétě přitížilo, blížil se porod, nikdo nevěřil, že se jí povede úspěšně porodit až na jejího věrného manžela. Ten den se odebral do kaple a nevylezl z ní až do druhého rána. V noci ze 17 na 18 slíbil bohu, že pokud se mu narodí zdravý syn a jeho žena přežije. Pošle syna do některého z klášterů a zasvětí ho bohu.

Z rána ho probudil rozruch, který se odehrával hned za dveřmi kaple. Rozespalý se narovnal, bolela ho kolena, která si při modlení otlačil, až mu začala modrat. Na chodbě běhali služebné s vlhkými plenami a vodou. Tu tam se na některé pleně objevovala krev. Miroslav se zalekl nejhoršího, namířil si to rychlými kroky rovnou do pokoje, kde ležela jeho žena. Vystrašeným pohledem zhlédl zkrvavené ložní prádlo, nehlesl jen tam tiše stál a sledoval, jak jeho žena pomalu rodí. „ Je to kluk“, prohlásila asistentka porodní báby. „ Kluk.. a je naživu?“ vyhrkl ze sebe samým dojetím. „ Ano, ale nepředbýhejme“. Jaro pomalu přecházelo v léto a na hradě byl denně slýchat dětský smích i pláč, Markéta již byla plně zotavena a její tváře opět nabýrali zdravou barvu. Jednoho večera Miroslav své ženě pravil: „ Víš, den před porodem jsem se hodně modlil“. „To je snad v pořádku“ odvětila Markéta. „ Ale já bohu něco slíbil, ve svých modlitbách jsem boha prosil o vaše zdraví a výměnou za něj jsem našeho potomka slíbil do kláštera poslat“. „ Nemůžeme přeci jediného potomka našeho poslat do kláštera! To mi nemůžeš udělat, za vše co jsem kvůli němu vytrpěla, mi ho chceš zas vzít?“ Miroslav pohlédl z okna na nádvoří, zrovna tam trestali lapku z okolních lesů, chvíli se díval, jak ho tlučou holí do zad, až se znova otočil k ženě. „ Nepošleme ho do kláštera, alespoň dokud víc synů mít nebudu, bůh to zajisté ve své schovívavosti pochopí, leč nesmí se to nikdo dozvědět.“

Hrad Přimda ležel na kopečku nad vsí, to vše bylo ve velké výšce nad okolní krajinou, tato stavba zde stála za účelem strážit pohraničí a důležité stezky. Lesy v okolí byly plné lapků, pytláků a pašeráků. Miroslav zde měl za úkol sjednat pořádek, proto se zde držela silná vojenská posádka, mladý Tomáš tedy vyrůstal pod jistým vojenským vlivem. Toliko zbraní které si od malička prohlížel málokterý chlapec tehdejší doby uměl jen pojmenovat. V jeho 6 letech ho otec vzal poprvé na lov a ten se mu natolik zalíbil, že mu tato záliba zůstala do pozdějších let. Jednoho dne se na hrad dostala zpráva o tom, že v lese řádí tlupa německých lapků a Miroslav se rozhodl, že tehdy jedenáctiletého syna vezme s sebou. Mladík dostal svou oblíbenou loveckou kuši, koženou kazajku a za pas krátký mečík aby se mohl v nejhorším případě bránit. Hned první den narazili na povražděnou kupeckou karavanu, když to Miroslav viděl, poslal ihned na hrad pro posily, neboť karavana obsahovala i zbrojný lid, který se teď válel po cestě jako rozházené kamínky. „ Nikdo nepřežil“ promluvil jeden z vojáků, mnul mezi prsty trochu krve uzmuté z ráno jednoho z nebožtíků. „ Byli přepadeni ze zálohy, mají zhruba 6 kuší a to velice průbojných“ prohlásil Miroslav při pohledu na prostřelené tělo. Tomáš se držel u svého koně a pohlížel na tu spoušť, nikdy dříve neviděl tolik mrtvých lidí, zvláště ho děsila setnutá hlava válející se vedle vozu. „ Museli kupce vzít až sem a setnout ho, tnuli dvakrát málo broušeným, leč těžkým mečem“ Pravil Miroslav při prohlížení setnutého těla. „ Nenašel jsem žádná útočníkova těla, musejí být opravdu dobří“ hlásil hlavní hončí. „ Dobří, nebo svá těla odvezla pryč“ prohlásil jeden z vojáků. „ Kousek odtud je rozcestí, utáboříme se tam a vyčkáme na posily“ zavelel Miroslav. Tomáš měl té noc zlé sny, zjevovali se mu mrtví z té karavany, bylo mezi nimi i malé děvče, které možná někdo před zabitím, nebo po něm zprznil. Probral se až k ránu nezvyklým rozruchem. Rozespalýma očima viděl, jak se tři muži probíjí přes hlídky. Zřejmě neviděli celé ležení, jinak by určitě takovou hloupost neudělali. Narazili na tuhý odpor, dva muži z hlídky jim rozdávali rány meči, proti kterým útočníci s dýkami a krátkými tesáky neměli šanci. „Nezabijte je všechny“ zahřměl Miroslavův mohutný hlas. Leč pozdě jeden z hlídky právě zasekl meč do lebky posledního z útočníků, meč s lehkostí motýla prošel řídkým pletivem na kukle protivníka a ozvala se tupá rána připomínající pád dutého stromu. „Hlupáku teď z něho nic nedostaneme“ hřímal Miroslav. Zbylí dva útočníci se váleli o kus dál a z ran na jejich těle se valila rudá krev. Bylo chvíli ticho až na zvuky chroptícího umírajícího posledního útočníka. Tomáš nikdy neviděl umírat člověka násilnou smrtí a bylo mu z toho všeho zle od žaludku, celého rána nepronesl ani větu a zadržoval v sobě při vzpomínkách na to co se stalo pláč. Jeho otec mu mnohokrát vyprávěl o bojích, které vedou proti lapkům v lese, ale nikdy nemluvil o tom, jak hrozný může být pohled na umírajícího. Po zahrabání mrtvých vyrazili znovu na cestu, v poledne se setmělo a začalo mohutně pršet.

Miroslav proto poslal předsunutou hlídku, aby našli nějaký úkryt. Muži se brzy vrátili se zprávou, že směrem po cestě se nachází osada, moc lidí v ní ale nezahlédli, možná že jsou někde na poli. Miroslavovi přišlo divné, že by někdo v tomto nečase obhospodářoval pole.Proto poručil mužům aby si nasadili veškerou zbroj a natáhli kuše. Pak sesedl z koně a pravil Tomášovi : „ Natáhni si kuši synku, víš kam mířit viď?“ Tomáš se podíval na otce a rukou si poklepal na hrudník. „Správně, pokud se něco semele, drž se vzadu u střelců a nikam nechoď.“ Tomáš kývnul a zasadil do drážky šipku. Popojeli chvilku na koních po cestě a pak pokračovali pěšky. Když byla osada na dohled, nikdo v ní nebyl, muži se proto vydali směrem k obydlím, když tu najednou odněkud ze křoví vylétlo několik šípů které vesměs minuly cíl, kušiníci ihned namířili na místo kde předpokládali střelce a vypustili šipky. Ozvalo se několik výkřiků, po kterých následovalo krátké ticho. V nenadání ho přerušil hluk přicházející od chalup a objevila se velká skupina mužů řítících se směrem na jejich skupinku. Bylo hned jasné, že to jsou oni zbojníci, kteří nejspíš pobili kupce na cestě. Byli dobře vyzbrojení, ale proti trénovaným mužům z Přimdy neměli velké šance. Tomáš v tom zmatku úplně zapomněl střílet z kuše, než mu to jeden ze střelců připomněl. Třásli se mu ruce, ještě nikdy nevystřelil na člověka, zacílil na jednoho z útočníků a vypustil šipku, ta se zarazila mužovi do prsou a ten se v křeči složil na zem. Kde se kroutil v křeči. Chvíli Tomáš stál a jen koukal na muže zmítajícího se asi 60 kroků od něj. Vyrušil ho náhlý křik z boku a zahlédl 5 lapků, kteří na ně z boku nabíhají, pár střelců tasilo zbraně a Tomáš kterého úplně pohltilo bojové šílenství tasil a běžel s nimi na útočníky. Vybral si muže ozbrojeného jakýmsi okovaným klackem ve snaze ho nabodnout na meč, zapomněl na obranu a lapka ho snadno klackem přetáhl přes levé rameno. Bolest projela celým tělem, odhodila Tomáše na stranu, lapka se na něho vrhl, že ho zaškrtí, je to přece malý kluk tak čeho by se měl bát. Když se skláněl na chlapce, projela mu břichem chlapcova dýka, chvíli se snažil chlapce rdousit, ale došli mu síly, brzy přestal a navalil se na hocha.

Když Tomáš otevřel oči, poznal svou komnatu, cítil pálení na krku, ale ještě větší bolest přicházela z levého ramene. Zkusil zavolat, ale z úst mu vyšlo jen zachraptění. Ve vedlejší komnatě Miroslav mluvil se svým příbuzným Bohuslavem I z Boru, i když se o tom nesmělo mluvit, byli to bratři, ale aktem vydědění Miroslav ztratil i bratra. „ Víš syn je ve vážném stavu, bude to nejspíš trest za to, že jsem ho nezasvětil bohu, jak jsem slíbil.“ „Ještě není pozdě Miroslave .“ Odvětil Bohuslav. „ Když on vůbec není ten typ, který se spokojí doživotně s klášterem, je to bojovník, tam v lese sám zabil dospělého muže, kdo může něco takového říci v jedenácti letech?“ Bohuslav se zamyslel, napil se z poháru a podíval se na Miroslava. „Bratře, slyšel si někdy o špitálnicích?“ „Ne,“ odvětil Miroslav. „Jsou to ochránci poutníků ve svaté zemi, jejich léčitelské schopnosti využívají i mocní panovníci, ale jsou to také válečníci, dej syna k nim. Usmíříš si tak boha a dopřeješ synovi vzdělání.“ „Ale jak ho k nim dostanu? Nemám žádné konexe, jsem jen pánem tohoto malého panství.“ Bohuslav si dolil do poháru trochu moku a pravil: „Dostanu ho tam já, a když nebudou stačit mé schopnosti, řeknu otci, zajisté by se za vnuka přimluvil, stále jste z jeho krve a na to zajisté ještě nezapomněl.“ Chvilku ticha přerušilo zaklepání na dveře a do místnosti vešel sluha. „ Pane váš syn se probral,“ pravil.

Ještě několik týdnů trvalo, než Tomáš mohl pohybovat rukou a mluvit. Když se plně zotavil, otec mu vysvětlil, že musí jet se strýčkem, a poslouchat ho ve všem co mu řekne, ať mu nemá za zlé, že ho posílá daleko od domova. Po rozloučení odjel se strýcem na jeho panství v Plzni, kde moc dlouho nepobil, neboť brzy jeli do Prahy, kde se měl ucházet o přijetí v řádu rytířů svatého Jana Křtitele, zvaného též jako Johanité. Spolu s ním vezli i dary řádu, kterých nebylo zrovna málo, dokonce i Tomášův děd řádu daroval nemalé území na jih od Prahy. Pražský komtur po rozhovoru s Bohuslavem Mladého chlapce přijal. A tak se Tomáš roku 1298 stal členem řádu.

Po celé dva roky strávil v klášteře Panny Marie pod řetězem, kde se učil psát, číst a překládat latinské texty, učil se svatému písmu a modlil se. Nikdy ho čtení příliš nelákalo, i když otcova pevná ruka mu mnohokrát vysvětlovala, že čtením se lidé stávají lepšími, ale zde v klášteře se neskýtalo jiné trávení času a brzy si chtě nechtě musel zvyknout na svůj nový život. Byl bedlivě pozorován staršími bratry a nemálo kárán za drobné přestupky, kterých se občas dopustil. V létě roku 1300 si ho zavolal Oto z Dubé, byl to postarší pán a Tomáš hned podle nepěstěného vousu poznal, že se jedná o řádového rytíře, kterých doposud viděl jen málo. Oto byl urostlý muž s nezvykle opálenou tváří, vrásky na čele vypovídali o nemalých útrapách, které musel prožít. Prohledl si chlapce který na něho zíral a pravil: „ Přijel jsem před rokem z Kypru a nyní jsem jakožto chirurgus povolán zpět, mluvil jsem s vaším představeným a doporučil mi tebe a pár dalších bratrů, že mi budete pomáhat ve špitále na Kypru, kam denně přivážejí raněné a na smrt nemocné obránce víry i poutníky.“ Chvíli se pokoušel vyčíst něco z chlapcova výrazu a pokračoval. „ Pozítří bychom měli vyrazit, ale vzhledem k tvému nízkému věku se tě musím zeptat, zda takovou pouť chceš podstoupit.“ Tomáš bez rozmyšlení vyhrkl: „Chci!“ Až se sám lekl, jak ta slova z jeho úst vylétla, od nástupu do kláštera vždy snil, že by mohl odjet sloužit někam do války, ale byl příliš mladý. „ Dobrá, bude z tebe prý dobrý pomocník, brat Petr říkal, že jsi četl mnoho spisů o léčení zranění a nemocí. Pozítří pro tebe nechám někoho poslat.“ Po těchto slovech Tomáš šel do své cely. kde se měl připravit na cestu.

Druhého rána po ranních modlitbách za ním přišel služebný, který ho odvedl na nádvoří, kde už na ně čekal Oto, který když uviděl Tomáše oděného v sutaně se zamračil a pravil: „Umíš sedlat koně?“ „Ano.“ Odpověděl hbitě Tomáš. „ Tak si zajdi pro prošívanou zbroj a varkoč, pojedeš ošacen jako zbrojný doprovod.“ Tomáš si oblékl zbroj, zavěsil za pas dýku a mohli se vydat na cestu. Měli namířeno do Itálie, kde se ve městě Mesina měli nalodit a plout tak po moři až na Kypr. Tomáš odvyklí na jízdu v sedle měl zprvu trochu potíž s výdrží, ale brzy si zvykl, cestovalo s nimi i několik vozů, tudíž si kdykoliv mohl odpočinout od sedla a zapřáhnout koně za vůz. Lidé k nim cestou byli velice zdvořilí a mnohdy se stávalo, že je prosili tu o požehnání, jindy o zpověď a tak měli kněží dost práce. Po třech týdnech stanuli před Mesinou , byl to jeden veliký přistav s přilehlými ulicemi a domy, místy i paláci kupců, kteří nesmírně zbohatli během křížových výprav. Noc měli strávit v místním johanitském klášteře, který byl plný noviců, kteří měli jet na Kypr odsloužit povinnou službu. Tomáš nebyl zdaleka nejmladším johanitou zde, po prohlídce přístavu a lodí a po motlitbě šel do cely spát. Druhého dne po ranní motlitbě a jídle, vyrazili k lodi, která měla namířeno na Kypr. Moře bylo velice klidné po celou plavbu, ale i přes to byl nový divný pocit, tolik vody kolem a tak veliká loď. Na Kypru byl Oto jako doma, Každého z bratří znal a tak se svým svěřencům z Čech příliš nevěnoval. Dny Tomáš trávil v místním špitále, kde sloužil jako bratr nemocným, nebyla to lehká práce, ale přinášela jisté uspokojení nad pomocí bližnímu. Tak toto si ode mě bůh žádá? Říkal si mnohdy, zřejmě mým posláním pomáhat nemocným. Snažil se pochytit od zkušených medicusů co nejvíce jejich umění a po nocích pročítal spisy obsahující návody na léčení. Brzy již nechyběl u žádného zákroku ve špitále, nejlépe mu šlo ošetřování zranění z boje, nebyla to věda, bylo jen potřeba vědět, co patří kam a jakým způsobem to napravit. Byl zde i pasován na rytíře na popud Ota, jak se později dozvěděl. Celý obřad byl zahalen tajemstvím a mladý Tomáš si po celou dobu připadal jak omámený, tolik radosti nikdy v životě najednou nepociťoval.

Po 5 letech strávených na Kypru byl komturem poslán na jednu bojovou loď, která bránila středozemní moře před piráty a doprovázela důležité nákladní lodě, jeho úkol byl jasný, starat se o zdraví mužů na palubě a ošetřovat zranění, byl mu udělen titul Chirurgus. Loď na které sloužil patřila mezi ty větší v Kyperském přístavu, měla 2 velké plachty a v dobách bezvětří byla poháněna pěti páry vesel. První týdny proběhli celkem v poklidu, nikdo z posádky netrpěl závažnou nemocí a tak bylo potřeba ošetřovat jen zranění způsobená běžným provozem lodi, jako ošetřování popraskaných mozolů způsobených lany, třísky, či občas zranění způsobené z neopatrnosti. Na počátku pátého týdne se moře začalo bouřit, doprovázeli zrovna řeckou obchodní loď, která byla poničena útokem pirátů. Tomáš seděl ve své kajutě a poslouchal zvuky moře a křik mořeplavců na palubě. Když ho vyrušil jeden z rytířů, který vtrhl do jeho kajuty. „Rychle bratře, obchodní loď nabrala vodu a potápí se, bude potřeba každého na palubě“, vykřikl a zas zmizel ze dveří. Tomáš nečekal a ihned vyběhl na palubu. Pohled, který se mu naskytl, ho ohromil. Vlny vysoké několik metrů se tříštili o jejich loď, při každém nárazu voda vycákla až na palubu, kde námořníkům znepříjemňovala život. Tomáš pocítil opět nevolnost, jako když poprvé plul na moři, tenkrát bylo ale klidné, jen lehce pohupovalo lodí. Loď se zhoupla a s tím i natrávená večeře v jeho žaludku, byla venku dřív než si uvědomil že zvrací. Opět pohlédl na moře a viděl v dálce zhruba sta metrů kusy dřeva, když se zadíval pozorněji do dálky uviděl i kupeckou loď, vlny si s ní hráli a jedna za druhou naráželi do boku lodi, která se již nakláněla a každou chvíli by se měla potopit. Jejich loď se snažila dostat k ní blíže,ale vlny to nedovolovali. Ta podívaná mladého rytíře pohltila natolik, že zapomněl, že je také na lodi, ale první velká vlna, která svou silou vyvrhla na palubu spoustu slané vody, ho přivedla zpět do reality. Posádka začala na palubu vytahovat první těla a raněné z kupecké lodi, kteří se z potápějícího vraku zachránili skokem do rozbouřeného moře. Začala práce pro lékaře. Mezi raněnými byla již spousta mrtvých a další umírali na následky vdechnutí slané vody do plic. Práce bylo spousta, tak si ani nikdo nevšiml, že již začíná další den, moře se uklidnilo a tak na loď dopadali už jen kapky deště, který smíval stopy krve jednoho z raněných, lékař mu musel amputovat nohu, kterou si zamotal do lanoví, když padal ze stožáru. Byl z jejich lodi, nikdo si jeho pádu nevšiml a tak tam chudák visel možná i hodinu. Byl v bezvědomí a Tomáš ani nedoufal v jeho přežití, ale udělal, co bylo v jeho silách. Při ukládání amputační pily si v duchu kladl otázky, proč bůh dopouští takové neštěstí. Ihned se mu v hlavě zjevil bratr Oto, který vždy tvrdil, že bůh na nás jen nahlíží, ale konání je v rukou lidí. Kdo jiný, než bůh by ale mohl poroučet moři, nebo si příroda dělá co chce? V průběhu dalších plaveb byl Tomáš svědkem mnoha podobných neštěstí, mnohokrát se i aktivně účastnil boje, neboť skoro jako každý řádový rytíř vládl mečem. Roky strávené na moři se vlekli, časem už mu všechna přístavní města přišla stejná, mnohdy pomýšlel na návrat zpět do Čech. Doba kterou měl strávit na Kypru už dávno pominula, ale bratr Oto jako jediný krajan zemřel a tak se od Tomáše zřejmě předpokládalo, že je členem Kyperského kléru. Roku 1309 byl však povolán zpět na pevninu, Kypr byl plný rytířů svátého Jana. Co se děje, pomyslel si Tomáš. Nikdy neviděl tolik johanitů pohromadě, jsou to jeho bratři, začal si uvědomovat jak veliká je síla řádu. Když vešel do komnaty, která mu byla přidělena, zjistil, že v ní není sám. Cela byla doslova přeplněná muži v sutanách co spolu rozprávěli. Chvíli trvalo, než si uvědomil, že nemluví latinsky ani řecky, nýbrž Česky. Sdílel celu s Českými johanity, ihned se chtěl seznámit s ostatními, ale jeden z bratrů sedících poblíž byl rychlejší. Postavil se proti němu a důstojně ale mírně se uklonil. „ Jmenuji se Michal Slavata z Chlumu“,Pravil. „Jak se jmenuješ ty?“, optal se vzápětí. „Tomáš Švamberk z Přimdy“. I když si to ani jeden v tu chvíli neuvědomoval, oba právě potkali přítele, se kterým stráví velkou část života. Dny plynuli rychle, oba si měli co vyprávět o své minulosti a navíc byl zaveden tvrdší bojový výcvik. Postupně začali prosakovat zvěsti, že řád chystá útok. Budeme snad dobývat zpět Akkon? Dobijeme Jeruzalém? To byli časté otázky v hlavách řádových bratrů. O to více byli všichni zklamáni, když se dozvěděli, že se bude dobývat Rhodos, ostrov ještě vzdálenější od svaté země jak Kypr. Proti Johanitské nadvládě se tam vzbouřilo místní obyvatelstvo, když byl Rhodos roku 1306 prodán a řád se rozhodl převzít plnou kontrolu nad ostrovem. Z Kypru vyplulo 15 lodí, na kterých se plavilo několik tisíc řádových bojovníků, mezi nimi i Tomáš s Michalem. Boj proti „vesničanům“ na Rhodu měl být jejich posledním ve středozemí, oba se měli vrátit po dobití Rhodu zpátky do vlasti. Nebylo to ale tak lehké, jak si všichni mysleli, obyvatelstvo znalo svůj ostrov nejlépe a tak měli Johanité s ovládnutím i tak malého ostrova dost práce. Avšak po nespočetných výpadech obyvatelstvo nakonec uznalo Johanity jako majitele ostrova.

Tomáš s Michalem se vydali spolu s některými dalšími bratry na cestu domů, putovali s několika Francouzskými a Německými johanity, a tak neměli cestou žádné potíže. A tak se stalo, že na jaře roku 1310 se opět vrátili do rodné země. Čechy měli nového zemského mistra, který je ponechal v pražském špitále, kde oba vyrůstali. Co přinesou léta budoucí? To ví jedině bůh.