Johanité - řád rytířů svatého Jana - rytíři sv.Jana

Provinciální struktura

 

Struktuře řádu a jeho organizaci v české provincii prozatím nebyla věnována ucelenější pozornost. Starší, nepřesné údaje Václava Vladivoje Tomka[1] a tyto omyly přebírající práce Josefa Svátka[2] zevrubněji uvedl na pravou míru Libor Jan,[3] ovšem podrobně a ve své úplnosti tato problematika zatím zpracována nebyla.V celořádovém kontextu byla v Evropském prostoru struktura obdobná. Základním stavebním kamenem byly řádové domy, komendy (v čele s komtury), které se sdružovaly do převorátů, za něž nesl odpovědnost převor (latinsky prior). Tyto převoráty, případně velkopřevoráty (to je však termín spojen spíše až s obdobím novověku, přesněji od 17. století) pak tvořily provincie, od třináctého století (nejpozději od 1295) pak v centru řádu tzv. jazyky (Provence, Auvergne, Francie, Itálie, Aragonsko, Kastilie, Anglie a Německo)[4]. V jejich čele stáli velkopreceptoři (latinsky summus praeceptor). Ne jiná byla situace i v německé provincii, do níž spadalo české převorství. Vývoj však byl poněkud složitější.[1] Tomek W. W.: „Dějepis města Prahy I.“ Praha, 1855, s. 427–428, pozn. 47.[2] Svátek, J.: „Organizace řeholních institucí v českých zemích a péče o jejich archivy.“ SAP 20, 1970, s. 517; Svátek, J.: „Johanité v Kroměříži.“ Studie Muzea Kroměřížska 1986, s. 26.[3] Jan, L.: „Ivanovice na Hané, Orlovice a johanitský řád. (Příspěvek k poznání struktury a ekonomiky rytířských duchovních řádů do konce 15. století).“ ČMM 111, 1992, s. 208.[4] Nicholson, H.: „The Knights Hospitaller.“ Woodbridge, 2001, s. 73.

 

 

Převorství v Čechách

 

Jako první se objevuje v po roce 1169 ustaveném českém převorátu v listině z ledna roku 1181 Bernardo, priore Bohemiae[1]. Již následujícího roku je jeho funkce rozšířena o Polsko a Pomořany,[2] kdy je v listině papeže Lucia III. z 23. října titulován jako preceptor.[3] Jeho nadřízeným byl pravděpodobně Martin Probošt (Prepositus),[4] který je roku 1186 titulován jako preceptor Vngarie, Boemie et omnium aliarum terrarum ab oriente et meridie et septentrione adiacentium,[5] dá-li se jeho titulatura takto vykládat. Tito dva pak v roce 1189 společně v Sadské pečetí listinu knížete Konráda II. Oty, jako Martinus,...preceptor hospitalis a Bernardus, prior Boemie,[6] což by nasvědčovalo přetrvávajícímu vztahu podřízený-nadřízený.

 

Martinova funkce však v této době pravděpodobně doznávala změn, protože roku 1188 je uváděn bez titulu[7] a v roce 1193 je titulován jako převor v Uhrách.[8]Souvislostmi s postavením Martina se podrobně zabýval Libor Jan.[9] Vzhledem k částečné zmatečnosti titulatury nelze učinit jednoznačný závěr, který by jasně vysvětlil časovou posloupnost a hierarchii řádu v českých zemích v tomto jeho nejranějším období. Je docela dobře možné, že byl Martin za nemalé zásluhy vykonané pro příchod johanitů do prostoru střední Evropy po rozhodnutí do něj někdy mezi léty 1181 (jako pražský probošt Martin vystupuje naposledy v listině knížete Bedřicha právě v roce 1181 a v listině Čéče ze Železnice datované rámcově 1180 – 25. březen 1182[10]) a 1186[11] vstoupit, odměněn vysokým titulem preceptora pro Uhry, Čechy a sousední země na severu, východě a jihu. Avšak záhy, když se ukázalo, že jeho funkce není zapotřebí, byla mu po roce 1188/1189 udělena funkce převora v Uhrách. Jednak proto, že funkci českého převora nejpozději od roku 1181 zastával Bernard a jednak proto, že z jeho dřívějších aktivit ještě na dvoře českého krále Vladislava I.[12] je zřejmé, že byl s uherským prostředím dobře obeznámen.[13] Nebo mu alespoň nebylo cizí. Stejně tak je ovšem možné, že jde pouze o výše nastíněné zmatky s titulaturou, a tak mohl být Martin preceptorem – a nadřízeným Bernardovým – až do své smrti, patrně nedlouho po roce 1193.

 

Ať tak či onak, prvotní spojení Uher a Čech nejpozději s Martinovou smrtí nejspíše končí. Nebo pro něj alespoň není důkazů. Meinardus preceptor, zmiňovaný společně s Bernardem roku 1194,[14] je L. Janem považován za představeného pražského řádového domu,[15] což se jeví jako pravděpodobné. Prvním dokladem o obnovení funkce preceptora, přesněji velkopreceptora, je až listina z roku 1249, ve které vystupuje Clemens, magnus preceptor domus hospitalis Hierosolymitani in Alemania, Bohemia et Polonia.[16] Patrně nedlouho před tímto datem tak dochází ke vzniku německé provincie, jehož jednou z nejvýznamnějších částí je i český převorát, a to až do konce touto prací sledovaného období, protože posloupnost dalších velkopreceptorů je v pramenech dobře doložitelná.

 

Co se týká samotného českého převorátu, jeho územní záběr se v čase vyvíjel. V roce 1230 je zmiňován magister ... per Boemiam, Morawiam, Poloniam, Pomoraniam[17] a preceptor in Polonia.[18] Jedná-li se o Huga, zmiňovaného v roce 1217 jako mistr pražského domu[19], který je v letech 1234 a 1236 označován za správce majetků řádu na Moravě[20], pak by k tomuto svazku podle L. Jana[21] patřilo podle listiny datované rámcově mezi léta 1234 - 1240 i Slezsko.[22] Roku 1255 jsou doloženy samostatné převoráty Čech (s převorem Janem) a Polska (s preceptorem Gedolfem)[23] a v dalších letech je situace velice nepřehledná.

 

L. Jan vznesl hypotézu, „že v počáteční fázi existoval v praxi jeden představený pro Čechy, Moravu, Polsko a Pomořany, který býval v kontextu písemnosti uváděn jen s tím titulem, jehož se momentální situace týkala.“[24] Na příkladu výše zmiňované listiny z roku 1255, z roku 1259, kdy je zmiňován Berengar z Laufen, prior ... per Poloniam, Morauiam viceque magister Boemie[25] a z roku 1261, kdy je zmiňován Mauritius, prior ... per Poloniam et Moraviam,[26] vyvstává i možnost, že v tomto období nebyla územní podoba těchto jednotlivých převorátů ustálena a tyto byly udělovány jednotlivým převorům podle aktuální potřeby.

 

Tato praxe není doložena v žádném jiném preceptorátu. „S výjimkou Německa (ke kterému střídavě náležely Čechy, Polsko, Dánsko a Uhry) převor nesměl držet více než jedno převorství.“[27]Mezi léty 1282 a 1294/5 působí s titulem preceptora pro Čechy, Polsko a Moravu Hermann z Hohenlohe.[28] Před ním a po něm spravoval tyto země pravděpodobně přímo německý velkopreceptor – v letech 1278 až 1281 Hermann z Brunshornu a po Hermannovi z Hohenlohe Gottfried z Klingenfelsu (do 1296) a Jindřich z Kindhausen, a to především kvůli nejprve turbulentní situaci po smrti českého krále Přemysla II. Otakara, a poté kvůli přetrvávajícím habsburským zájmům v českých zemích na sklonku 13. století, na jejichž straně johanité pravděpodobně stáli.[29]Roku 1298 je již výše zmiňovaný Jindřich z Kindhausen titulován jako magistr per Boemiam, Morauiam, Poloniam et Austriam.[30] Jde o první doklad spojení Rakouska s českým převorátem.

 

V pozdější době tomu tak zůstává, lze tedy zkonstatovat, že tehdy byly položeny základy „... k faktickému osamostatňování česko – moravsko – slezsko (polsko) – rakouského svazku, které vyústilo nakonec v utvoření českého velkopřevorátu, který společně s německým a uherským velkopřevorstvím tvořil řádový německý jazyk.“[31] Tuto tezi potvrzuje další vývoj. Roku 1313 je Bertold z Hennebergu uváděn jako praeceptor domus hospitalis s. Johannis Jerosolimitani per Boemiam, Poloniam, Morauiam, Austriam.[32] Tento proces byl zahájen už po roce 1250 politikou Přemysla II. Otakara a dovršen nejpozději do roku 1330,[33] tedy právě smrtí Bertoldovou.Tehdy se český převorát definitivně dostal z vlivu německých velkopreceptorů, který byl patrný již od jejich doložitelného počátku roku 1249.[34] Přestože český převorát a později velkopřevorát i nadále zůstával oficiálně součástí německého jazyka, fakticky byl již řízen zcela samostatně, když se roku 1325 do jeho vedení prosadil Michael z Týnce.[35]Z hlediska etnicity převorů v Čechách se zde tudíž poměrně jasně rýsují tři fáze.

 

V nejranějším období po příchodu řádu roku 1169 do Čech byli na pozici převorů dosazováni patrně Francouzi (s výjimkou Martina Probošta, jehož pozice, vzhledem k předchozímu působení na dvoře Vladislava II(I.) a až následnému vstupu do řádu, byla specifická) – jména Bernard a Hugo jsou toho pravděpodobným důkazem. Po vzniku německé provincie/jazyka vystupují v čele českého provinciátu výhradně Němci (nejasné to snad může být pouze u roku 1255 zmiňovaného Jana[36]), zatímco právě s nástupem Michaela z Týnce dochází k okupování tohoto úřadu výhradně příslušníky domácí šlechty. V letech 1337 - 1365 to byl Havel z Lemberka, v letech 1367 – 1372 je doložen Jan ze Zvířetic, poté 1373 – 1390 Semovít Těšínský, 1391 – 1397 Markolt z Vrutice, 1397 – 1401 Hereš ze Zvířetic a konečně posledním ve sledovaném období byl Jindřich z Hradce (1401 – 1420).[37]3.1.2. SídloJen těžko by se dalo vysledovat stálé sídlo převora, a to jednoduše proto, že žádné z dlouhodobého hlediska neexistovalo. Každý samozřejmě trávil nemalou část svého času v Praze, u nejstaršího a největšího řádového domu v provincii a zároveň v blízkosti panovnického dvora. Kromě toho však převoři byli nuceni za svými záležitostmi dosti cestovat. Větší šíře pramenů od 14. století však ukazuje další rys – převoři se, pokud jim to čas a situace dovolovaly, rádi zdržovali v prostředí, z něhož pocházeli nebo které jim bylo blízké.

 

Bertold z Hennebergu tak i před rokem 1325 nejednou pobýval v Mailbergu, Michael z Týnce zase velké množství svého času trávil ve Slezsku. Výjimkou z tohoto pravidla byl Michaelův nástupce, Havel z Lemberka, jehož větší zaměření na správu řádových záležitostí na úkor angažovanosti v politice jej za téměř tři dekády ve funkci českého převora nutilo cestovat doslova po celé řádové provincii.[38]Semovít Těšínský pak nejednou pobýval ve Slezsku, a to především v Malé Olešnici, jejímž komturem byl před nástupem do funkce převora.[39] Markolt z Vrutice, jeden z lidí velice blízkých králi Václavovi IV. se kromě Prahy během svého krátkého a násilně ukončeného působení ve funkci převora objevil více než jednou pouze v komendě v Kladsku.[40] Jindřich z Hradce, dříve komtur v Zawadnu,[41] a poté především ve Strakonicích,[42] byl zase z pochopitelných důvodů vázán právě na jihočeské državy řádu, a proto právě tam často pobýval.[43]Do samotného konce období, které do jisté míry může být ztotožněno i přímo s koncem období touto prací sledovaného, pak spadá přesídlení konventu i s řádovým archivem právě do Strakonic.

 

Ty totiž během bouřlivých 20. a 30. let 15. století zůstaly v podstatě jedinou v zásadě neporušenou johanitskou državou. Pražský řádový dům už se pak ze svého zničení nikdy plně nevzpamatoval. 3.1.3. Předpoklady a volbaPo roce 1270 musel být převor legitimního původu. To kupříkladu způsobilo nemalé potíže českému převorovi Hermannovi z Hohenlohe, kterého tato záležitost nakonec stála jeho funkci. I když ji teoreticky díky papežskému dispenzu zastávat mohl.[44]Převor měl být dále jmenován generální kapitulou a jí se měl také zodpovídat. Mezi konáními generálních kapitul však mohli být převoři jmenováni přímo mistry řádu, což se také často stávalo, protože tito měli zájem na osobním výběru svých provinciálních zástupců.[45] Ke zlomu však v tomto směru v českém převorátu dochází s nástupem Michaela z Týnce. Ke slovu se totiž dostává česká šlechta, která prosazuje svou vůli i proti zásahům zvenčí.

 

Po odchodu Bertholda z Hennebergu do exilu nakonec nástupu Michaela z Týnce nezabránil ani papež Jan XXII., který roku 1317 Bertholdovi úřad českého převora na deset let potvrdil.[46] Ten se však své funkce fakticky již nikdy opět neujal, byť titul užíval až do své smrti v roce 1330.[47] Michael, který dokonce na krátký čas kvůli sesazení velmistra Foulquese de Villaret přišel i o titul místodržícího velmistra, se však nakonec právě díky vlivu domácí šlechty na místo českého převora od roku 1325 prosadil.[48] Souhlas generální kapituly se jmenováním převora byl sice i nadále nezbytný, ale české poměry dospěly do takové situace, že byl kandidát de facto vybírán domácími zájmovými skupinami. A nejinak tomu bylo i při nástupu Semovíta Těšínského proti Hessovi von Schlegelholz. Semovít, podporovaný jak Karlem IV., tak samotnými českými johanity, se tak prosadil jak přes vůli velmistra Raymonda Berengara, tak přes vůli papeže Řehoře XI.[49] Od roku 1397 se jmenování českého převora mělo odehrávat u papežské kurie,[50] což také záhy, roku 1401, přineslo problémy při jmenování Jindřicha z Hradce.

 

V tomto případě však na druhou stranu proti vůli Václava IV. zvítězil místodržícím řádu Bartolomějem Carrafou a papežem Bonifácem IX. potvrzený Jindřich z Hradce.[51] 3.1.4. Povinnosti a pravomociHlavní povinností převora bylo zajistit placení responzí a dalších poplatků řádovému centru. Ty byly původně stanoveny ve výši jedné třetiny zisků komendy, později však byly sníženy na jednu čtvrtinu či jednu pětinu. Ty musely být každoročně odevzdány převorovi 14. září, později na den sv. Jana (24. června) během konání provinciální kapituly a měly být zavedeny do účetních knih. Z těchto odvodů neexistovaly výjimky a omluvou nebyly ani války či přírodní katastrofy. V roce 1330 byla na generální kapitule v Montpellier výše těchto responzí pro český převorát stanovena na 1200 florénů.[52] Později tato suma činila 800 zlatých uherských (či 700 zlatých benátských).[53]Dále měl převor právo svolávat provinciální kapituly. Ty se však nejpozději od roku 1330 měly konat každoročně.[54] Zda tomu tak skutečně bylo, nelze z pramenů přímo doložit, protože se z nich záznamy pravidelně nepořizovaly. Nicméně kvůli povinnosti vybírat na nich responze se to dá předpokládat.

 

Stejně tak záznamy z papežské vizitace z roku 1373, kde jsou náklady na provinciální kapitulu zahrnuty,[55] dávají tušit, že tomu tak skutečně bylo, i když na druhou stranu v dvacetiletém období mezi lety 1372 až 1392 jsou záznamy z provinciálních kapitul zachyceny pravidelně v pětiletých intervalech, což může poukazovat na jejich méně časté konání.[56] Na provinciálních kapitulách převor také často uváděl do úřadu své komtury, případně je odvolával.[57]Převor měl také kontrolovat dodržování usnesení a všeobecných řádových předpisů, přičemž měl každou komendu alespoň jednou ročně vizitovat. „Podle ustanovení z roku 1337 měl dohlížet na pravidelnost a řádný průběh bohoslužeb v řádových kostelech a dbát, aby žádný komtur nežil v přepychu. ... Roční vizitace a další kontroly, které čas od času prováděla řádová vláda, se zpravidla omezovaly jen na zjištění stavu majetku.

 

K pokárání za nedostatky ve způsobu života docházelo jen velmi zřídka.“[58] U nás o tomto doklady chybí zcela.Převor dále mohl přijímat nové členy – ať už řádové bratry či přidružené. Řádová statuta z roku 1292 to ovšem nadále (s výjimkou Španělska, kde bylo vzhledem k hraničním bojům s muslimy stále třeba nových sil) nepovolovala. Nový člen nadále mohl být přijat pouze se svolením řádového mistra.[59] Změna nastala po polovině 14. století. „Na generální kapitule na Rhodu roku 1358 velmistr Roger de Pins povoluje českému převoru Havlu z Lemberka (a jeho nástupcům) přijmout rytíře do řádu jen když dva zemřou, což následně jemu a jeho zástupci v provincii oznamuje s příkazem, že text jeho nařízení má být čten na provinciální kapitule. Komturu ve Fürstenfeldu a Laa Johannu Rinderschinkovi velmistr povolil na jeho žádost roku 1365 přijmout do řádu pouze dva rytíře a umístit je ve svých komendách. Menší pravomoc měli i br. Johann Schweidler z Patzkorw, doktor dekretů, po svém jmenování kaplanem Rhodu a visitátorem české a uherské provincie roku 1412, který mohl přijmout do řádu pět nových bratří a 50 osobám obého pohlaví udělit konfraternitu.

 

Obsáhlejší povolení přijímat nové členy řádu obdržel roku 1409 od Philiberta de Naillac řádový visitátor Francesko Buonarese, který mohl přijímat vhodné kandidáty za členy řádu bez omezujících ustanovení.[60] 3.2. MístodržícíJelikož převor většinu času netrávil na jednom místě a často cestoval jak v rámci provincie, tak mimo ni (o sídlech hodnostářů řádu viz kap. 3.4.), utváří se časem s rostoucím počtem řádových domů a jejich statků úřad místodržícího pro jednotlivé země. Tento je poprvé doložen pro Polsko v roce 1297, kdy jím byl losiówský komtur Oldřich řečený Šváb (dicto Sueuo) a který má zároveň titul zástupce nejvyššího mistra v Polsku.[61] Stejně (tedy jako zástupce velmistra) je roku 1289 titulován Konrád z Hackenbergu, komtur v Mailbergu.[62] Zde však jde ještě o dobu před fakticky doložitelným začleněním Rakouska do českého převorátu.[63]Roku 1317 je jako zástupce velmistra řádu v Čechách uveden Michael z Týnce.[64] Je otázkou, zda tím není míněn zástupce převora, nicméně jeho titulatura jej v této listině označuje jasně právě jako zástupce velmistra.

 

V letech 1327 a 1329 je pak Michael z Týnce zmiňován jako zástupce převora Bertolda z Hennebergu, to však, stejně jako později u Semovíta Těšínského (viz níže), souvisí s problémy s nástupem do pozice českého převora.[65] Roku 1340 je jmenován zástupcem pro Polsko a Čechy Ondřej, rovněž komtur v Týnci[66] (Jiří Mitáček jej ztotožňuje s později jmenovaným Dětřichem Salisch von Grossgraben, který je roku 1347 rovněž jmenován jako vices magister per Poloniam[67]), stejně jako v letech 1354 a 1357 jmenovaný zástupce pro Polsko Knecht z Haugvic.[68] Týnecká komenda a její představení se tak v tomto období těšili velkému vlivu. Jen roku 1336 je jako zástupce velmistra uveden Jindřich Kitzinger z Losiówa.[69]S titulem místodržícího se 23. června 1371 a opět 18. července 1373 objevuje Semovít Těšínský.[70] Zde však jde pravděpodobně spíše o titulaturu spojenou se statusem Semovíta jako faktického držitele provincie, který ale ještě nebyl do funkce potvrzen.

 

Napovídá tomu i další Semovítovo označení z 15. května 1373[71] (tedy data mezi dvěma výše zmiňovanými listinami), kde je uváděn neurčitě jako provinciál (provincialis). Takový postup nařizovala generální kapitula z roku 1262 – komtur v místě, kde převor skonal, měl povolat jedenáct sousedících komturů tohoto převorství a těchto dvanáct mužů mělo vybrat jednoho z bratrů provincie, který by jednal jako převor-zástupce, dokud nepřišly pokyny od mistra řádu nebo velkopřevora Outremer (tedy zámoří, jak byly državy v kontinentální Evropě označovány; jeho rezidencí většinou bývala Provence), jenž v Evropě zastupoval mistra. Případně, pokud převor zemřel na cestách, měl jej dočasně zastupovat jím před odjezdem jmenovaný zástupce. Opět do obdržení patřičných pokynů.[72]Semovítův nástup do úřadu převora byl vůbec provázen značnými komplikacemi a výmluvně tato anabáze, kterou se na několika místech podrobně zabýval Jiří Mitáček,[73] ukazuje na vzrůstající emancipaci české provincie, když se proti jmenování papežského kandidáta Hessa von Schlegelholz postavil nejenom Karel IV. (který pravděpodobně měl na jmenování Těšínského knížete zvláštní zájem kvůli tomu, že Semovítův bratr Přemek byl Karlovým předním diplomatem), ale i čeští řádoví převoři.[74]Nejlépe o místodržících převora vypovídají záznamy z provinciálních kapitul.

 

Nejprve jde o záznam z roku 1382, kde se jedná o privilegium na kapitule v Kladsku.[75] Zde se objevují všichni čtyři místodržící, jako Paulus de Boleslavia in terra Bohemiae, Swydigerus de Lichtnow in Polonia, Herso de Orlowicz in Moravia, Joannes de Maurberg in Austria. Velmi významným pro poznání struktury řádu v české řádové provincii je notářský instrument veřejného notáře Václava, syna Miláčkova z Rokycan, zachycující rozhodnutí provinciální kapituly z 13. února 1392.[76] Tato provinciální kapitula, zasedající ve velké síni johanitského dvora v Ivanovicích, za účasti českého převora Markolta z Vrutice, místodržících a komturů českého převorství, rozhodla o sesazení ze své komendy, vyloučení z řádu a odsoudila k uvěznění Ottu, řečeného Lembucher. Ten podle udání komturů ve Fürstenfeldu, Vídni, Sv. Peteru a Mellingu, Jana, řečeného Senk, Michala Simrama, Osvalda a Mikuláše, řečeného Hayko, vyhnal tyto komtury z jejich komend, pobral majetek a ve Vídni privilegia celé rakouské bailivie a dosud držel komendu v Unter-Laa. Navíc se do tří dnů nedostavil na tuto provinciální kapitulu k projednání celé záležitosti, ač byl z pověření velkopřevora k tomu žitavským komturem Janem vyzván.Na tuto listinu a její význam pro poznání provinční struktury upozornil již Libor Jan.[77] Samotný důvod zasedání provinciální kapituly a celou anabázi s násilným pobráním rakouských komend lze interpretovat jako vyústění předchozího vývoje, který se započal již za Markoltova předchůdce v úřadu českého převora, již zmiňovaného Semovíta Těšínského. Jeho tíhnutí k bratrovi, Přemkovi I. Těšínskému, které patrně bylo motivováno i vděkem za pomoc při dosazení do funkce převora, a větší orientace na angažovanost na českém královském dvoře byly pravděpodobně důvody, které jej po vypuknutí papežského schizmatu po roce 1378 přivedly do tábora Václava IV. a jeho papeže Urbana VI., a tím pádem na stranu protivelmistra Caraccioly, protože schizma postihlo vnitřním rozkolem i johanity.[78] Otto Lembucher, který pravděpodobně stál na druhé straně, proto svou násilnou akcí načas odtrhl rakouskou bailii od českého převorátu. Že se rozhodnutí provinciální kapituly minulo účinkem, dokazuje další vývoj.

 

„V pozdějších letech ... stále nalézáme jako mistra komendy v Mailberku Ottu Lembuchera a sám převor Markolt z Vrutice si roku 1397 stěžuje na nemožnost placení responsí v plné výši pro odtržení rakouských komend.“[79]Momentálně je však tento notářský instrument důležitý z hlediska poznání struktury českého převorství, protože je zde zachycen největší počet řádových hodnostářů uvedených podle zemí (bailií). Za Čechy se účastnili Hynek, komtur v Mladé Boleslavi (de iuveni Boleslauia) a místodržící převora pro Čechy (locumtenens prioris per Bohemiam) a komtuři Mikuláš ze Strakonic (de Strachonitz), Mikuláš z Kadaně (de Cadana), Matěj z Českého Dubu (de Dub), Jan ze Žitavy (de Sitauia) a Matěj z Kladska (de Glatz). Za Slezsko jsou jmenováni Jan Očko, komtur ve Vratislavi (in Wratislauia) a místodržíci v Polsku (tedy pro Slezko – locumtenens in Polonia) s komtury Petrem ze Lwówku (de Lemberk), Janem ze Złotoryje (de Golthperk), Mikulášem z Dżierźoniówa (de Reychenbach), Janem ze Strzegomi (de Strigonia), Janem z Tyńce (de Tincia), Janem z Malé Olešnice (de Olsna), Mikulášem z Brzegu (de Brega), Jindřichem ze Zawadna (de Lichtnaw), Petrem z Hlubčic (de Lubczicz), Mikulášem z Opavy (de Opauia), Pavelem z Koźle (de Kosla) a Pavlem z Makówa (de Mokaw). Za Moravu jsou jmenováni Hereš, komtur v Orlovicích (de Orlowicz) a místodržící pro Moravu (locumtenens prioris per Morauiam), Vilém z Kroměříže (de Cremsier), Tomáš z Brna (de Brunna), Zdeněk z Horních Kounic (de Cunicz) a Filip z Přibic (de Pirnicz). A konečně za Rakousko to jsou Jan Senk, komtur ve Fürstenfeldu (de Firstenfeld) a místodržící v Rakousku (locumtenens prioris in Austria), Michael Simdram z Vídně (de Wyenna), Oswald ze Sv. Petra (de Sancto Petro de Carniola), Mikuláš Hayko z Mellingu (de Myelink), Oldřich, převor v Mailbergu (in Morperga), Michael Nicel, plebán v Hrádku (in Erpurg) a konventuálové z Mailbergu Jan Reychsteiner a Petr Thaubencraff.Výčet řádových domů samozřejmě není kompletní. Z českých chybí pražský dům u P. Marie u paty mostu (pod řetězem), Manětín, Mladá Boleslav u sv. Jana Křtitele, Pičín, Ploskovice a Hirschfeld (který rovněž spadal pod českou bailii, stejně jako Žitava a Kladsko, protože ta měla stejný rozsah jako pražská diecéze). Ze Slezska se neúčastnil pouze komtur z Losiówa, zatímco z Moravy byli přítomni zástupci všech komend.

 

Z Rakouska, čili bailie, které se tato provinciální kapitula týkala nejvíce, chybí komtur z Unter-Laa, který ovšem mohl být vzhledem k tomu, že jeho komendu podle udání držel Otto Lembucher, právě na jeho straně. Dále však chybí i další řádové domy – Gross-Harras, stejně jako pochopitelně mailberské filiální domy (Ebenfurt, Pulst).Přesto však většinové zastoupení většiny hodnostářů českého převorátu dává možnost potvrdit existenci místodržících, či zástupců, ve všech čtyřech bailiích. Zatímco v Čechách jsou jmenováni pro toto období možná poněkud překvapivě jako zástupci převora komtuři z Mladé Boleslavi (pravděpodobně z komendy u sv. Víta), protože dominantními v Čechách byly domy v Praze (jejíž komtur se však vůbec této provinciální kapituly neúčastnil) a ve Strakonicích, v níž před nástupem do funkce převora jako komtur působil Markolt z Vrutice. Místodržící pro Slezsko byl v této době z Vratislavi, zatímco na Moravě zaujímala významné postavení dvojkomenda Ivanovice na Hané – Orlovice, z níž pravděpodobně vzešel i Markoltův nástupce Hereš ze Zvířetic.[80] V Rakousku, kde se dá jinak předpokládat dominantní postavení Mailbergu, je zde uveden jako místodržící komtur fürstenfeldský, ovšem zde jde pravděpodobně o dočasný jev způsobený právě stávající situací způsobenou mailberským komturem Ottou Lembucherem, což dokazuje i fakt, že před deseti lety (viz výše) byl místodržícím ještě právě Jan z Mailbergu.

 

Roku 1402 vedle převora Jindřicha z Hradce vystupuje i jeho zástupce Matěj z Lemberka, tedy ze Lwówku,[81] a roku 1406 a znovu 1413 je v pozici zástupce převora johanitského řádu v Polsku uveden komtur a farář ve Lwówku Mikuláš Queppel (Qweppil).[82]Nedostatek pramenů příliš nedovoluje učinit závěr ve věci odkud, tedy ze kterých řádových domů, se místodržící jednotlivých bailií nejčastěji rekrutovali, i když především na Moravě a v Rakousku se dá tušit dlouhodobá suverenita komturů z Ivanovic na Hané – Orlovic, respektive Mailbergu (vyjma již zmíněného období roztržky uvnitř převorátu způsobeného de facto papežským schizmatem). Situace ve Slezsku, kde je pramenů přece jen nejvíce a jíž se zabývala Maria Starnawska,[83] však dává tušit, že zde v tomto směru v dlouhodobém hledisku dominantní komendy patrně nebyly a zástupci převora tak byli voleni spíše pro svůj osobní vliv a váhu své osoby.Z dochovaných materiálů pak vyplývá, že místodržící měli za nepřítomnosti svého nadřízeného, tedy převora, pravomoc zabývat se a řešit správu své bailie a zastupovat jej při obchodních transakcích. Stejně pak patrně mohli zastupovat převorovu autoritu nad ostatními komtury v provincii, bylo-li třeba.

 

[1] CDB I, č. 293.

[2] CDB I, č. 298.

[3] Titulatura převorů především v počátečním období řádu nebyla jednotná. Viz Jan, L.: „...mortuus est persecutor noster Saladinus (k způsobu komunikace mezi českými zeměmi a Palestinou ve 12. a 13. století).“ SPFFBU C 44. Brno, 1997, s. 23. pozn. 32.

[4] O osobě Martina Preposita, jehož velký podíl na příchodu řádu do Čech je neoddiskutovatelný, podrobně Jan, L.: „...mortuus est persecutor noster Saladinus (k způsobu komunikace mezi českými zeměmi a Palestinou ve 12. a 13. století).“ SPFFBU C 44. Brno, 1997, s. 17–35.

[5] CDB I, č. 310.

[6] CDB I, č. 323.

[7] Cart., č. 860.

[8] Jedná se o listinu velmistra řádu Geoffroye de Donjon z 30. dubna 1193, právě Martinu Prepositovi. Tato listina byla do literatury uvedena v Jan, L.: „...mortuus est persecutor noster Saladinus (k způsobu komunikace mezi českými zeměmi a Palestinou ve 12. a 13. století).“ SPFFBU C 44. Brno, 1997, s. 32–34.

[9] Viz pozn. č. 21.

[10] CDB I, č. 295 a 296.

[11] Viz pozn. č. 22.

[12] Martin byl roku 1163 aktérem ve sporu o uherský trůn na straně Vladislava I., jak píše Letopis Vincencia, kanovníka kostela pražského. Viz FRB II, s. 457.

[13] Obdobně smýšlí i Hunyadi, Z.: „The formation of the territorial structure of the Templars and Hospitallers in the medieval Kingdom of Hungary.“ In: Die geistlichen Ritterorden in Mitteleuropa. Mittelalter. Hrsg. von Karl Borchardt – Libor Jan. Brno, 2011, s. 188; týž: „The Hospitallers in the Medieval Kingdom of Hungary s. 1150-1387.“ Budapest, 2010, s. 26.

[14] CDB I, č. 349.

[15] Jan, L.: „Pečeti rytířských duchovních řádů v Čechách a na Moravě 1189–1310 (s přihlédnutím k dalšímu vývoji).“ Zprávy Krajského vlastivědného muzea v Olomouci 246. Olomouc, 1987, s. 2.

[16] CDB IV/1, č. 391.

[17] CDB II, č. 337.

[18] CDB II, č. 344.

[19] CDB II, č. 133.

[20] CDB III-1, č. 91 a 141.

[21] Jan, L.: „Pečeti rytířských duchovních řádů v Čechách a na Moravě 1189–1310 (s přihlédnutím k dalšímu vývoji).“ Zprávy Krajského vlastivědného muzea v Olomouci 246. Olomouc, 1987, s. 2.

[22] NA ŘM, č. 587.

[23] CDB V-3, č. 1022 a 1023.

[24] Jan, L.: „Pečeti rytířských duchovních řádů v Čechách a na Moravě 1189–1310 (s přihlédnutím k dalšímu vývoji).“ Zprávy Krajského vlastivědného muzea v Olomouci 246. Olomouc, 1987, s. 3.

[25] CDB V-1, č. 199.

[26] CDB V-3, č. 1210.

[27] Waldstein-Wartenberg, B.: „Rechtsgeschichte des Malteserordens.“ Wien – München, 1969, s. 71; přel. aut.

[28] K osudům tohoto významného řádového hodnostáře a diplomata viz Jan, L.: „Hermann z Hohenlohe, rádce a vyslanec českého krále Václava II.“ SPFFBU, C 43. Brno, 1996, s. 17–35.

[29] K problematice zapojení johanitů na českém královském dvoře v tomto období viz Jan, L.: „Hodnostáři rytířských duchovních řádů na dvorech posledních Přemyslovců.“ In: Česko-rakouské vztahy ve 13. století. Rakousko (včetně Štýrska, Korutan a Kraňska) v projektu velké říše Přemysla Otakara II. Praha, 1998, s. 247–260.

[30] NA ŘM, č. 987.

[31] Jan, L.: „Pečeti rytířských duchovních řádů v Čechách a na Moravě 1189–1310 (s přihlédnutím k dalšímu vývoji).“ Zprávy Krajského vlastivědného muzea v Olomouci 246. Olomouc, 1987, s. 3.

[32] RBM III, č. 136.

[33] Borchardt, K.: „The Hospitallers, Bohemia, and the Empire 1250-1330.“ In: Mendicants, Military Orders, and Regionalism in Medieval Europe. Ed. J. Sarnowsky. Aldershot – Brookfield – Singapore – Sydney, 1999, s. 201–231.

[34] Viz pozn. č. 33.

[35] NA ŘM, Č. 2833. O okolnostech jeho nástupu v poněkud divočejším období jak v celořádovém kontextu, tak v kontextu situace v českém království, viz Mitáček, J.: „Konflikt a smíření u voleb českých johanitských převorů. Ke vztahům českých Lucemburků, papežské kurie a řádu johanitů.“ In: Rituál smíření. Konflikt a jeho řešení ve středověku. Sborník příspěvků z konference konané ve dnech 31. května – 1. června 2007 v Brně. Eds. Martin Nodl a Martin Wihoda. Brno, 2008, s. 307–312.

[36] Viz s. 17.

[37] K výše zmíňeným převorům a jejich doložení v listinném materiálu nejlépe Peška, L. – Svoboda, M.: „Příspěvek k problematice pečetí johanitských generálních převorů ve 14. a 15. století.“ SPFFBU, C 46. Brno, 1999, s. 41–66.

[38] K této problematice u těchto tří zmiňovaných převorů nejlépe a nejpřehledněji Mitáček, J.: „Česká provincie řádu sv. Jana Jeruzalémského za vlády Lucemburků (1310-1419).“ Nepublikovaná dizertační práce, Brno, 2005, s. 18-76.

[39] Mitáček, J.: „Ziemovit Těšínský – generální převor řádu johanitů a slezský kníže.“ SPFFBU, C 46. Brno, 1999, s. 17–40.

[40] NA ŘM, č. 833, 556. K postavě Markolta z Vrutice nejlépe Peška, L.: „Markolt z Vrutice (generální převor řádu sv. Jana Křitele).“ In: Celostátní studentská vědecká konference Historie 1996. Hradec Králové 26.–28. 11. 1996. Hradec Králové, 1997, s. 11–33.

[41] Zmiňován v NA ŘM, č. 951. Ke ztotožnění jmenovaného Jindřicha ze Zawadna (de Lichtnaw) s Jindřichem z Hradce (de Novo Domo) došel na základě pečetního materiálu Jan, L.: „Ivanovice na Hané, Orlovice a johanitský řád. (Příspěvek k poznání struktury a ekonomiky rytířských duchovních řádů do konce 15. století).“ ČMM 111, 1992, s. 212, pozn. 72.

[42] LC VI, s. 16.

[43] O Jindřichovi z Hradce nejlépe Svoboda, M.: „Jindřich z Hradce, převor řádu johanitů.“ In: Historia 96. Studentská vědecká konference. Hradec Králové, 1997, s. 35–57.

[44] Jan, L.: „Hermann z Hohenlohe, rádce a vyslanec českého krále Václava II.“ SPFFBU, C 43. Brno, 1996, s. 29 - 30.

[45] Riley-Smith, J.: „A history of the Order of the Hospital of st. John of Jerusalem. The Knights of st. John in Jerusalem and Cyprus c. 1050-1310.“ London, 1967, s. 360.

[46] RBM III, č. 386.

[47] Borchardt, K.: „Verwaltungsstruckturen bei den deutschen Johannitern (12. bis 14. Jahrhundert).“ In: Die geistlichen Ritterorden in Mitteleuropa. Mittelalter. Hrsg. von Karl Borchardt – Libor Jan. Brno, 2011, s. 51-52.

[48] Mitáček, J.: „Konflikt a smíření u voleb českých johanitských převorů. Ke vztahům českých Lucemburků, papežské kurie a řádu johanitů.“ In: Rituál smíření. Konflikt a jeho řešení ve středověku. Sborník příspěvků z konference konané ve dnech 31. května – 1. června 2007 v Brně. Eds. Martin Nodl a Martin Wihoda. Brno, 2008, s. 307–312.

[49] Ibid., s. 313–318.

[50] MVB V, č. 1097.

[51] Mitáček, J.: „Konflikt a smíření u voleb českých johanitských převorů. Ke vztahům českých Lucemburků, papežské kurie a řádu johanitů.“ In: Rituál smíření. Konflikt a jeho řešení ve středověku. Sborník příspěvků z konference konané ve dnech 31. května – 1. června 2007 v Brně. Eds. Martin Nodl a Martin Wihoda. Brno, 2008, s. 318–320.

[52] Waldstein-Wartenberg, B.: „Rechtsgeschichte des Malteserordens.“ Wien – München, 1969, s. 114.

[53] Mitáček, J.: „K některým aspektům života řádu johanitů za vlády Lucemburků. Provinciální kapituly konané na Moravě a ve Slezsku, jejich význam ve správě provincie a komunikaci s řádovým centrem na Rhodu.“ In: Ad vitam et honorem. Profesoru Jaroslavu Mezníkovi přátelé a žáci k pětasedmdesátým narozeninám. Eds. Tomáš Borovský, Libor Jan, Martin Wihoda. Brno, 2003, s. 536. Autor se v tomto článku blíže věnuje také způsobu odvodů plateb do řádového centra přes prostředníky.

[54] Waldstein-Wartenberg, B.: „Rechtsgeschichte des Malteserordens.“ Wien – München, 1969, s. 127.

[55] „Inquisitio domorum hospitalis s. Johannis Hierosolimitani per Pragensem archidiocesim facta anno 1373.“ Ed. Václav Novotný. Praha, 1900, s. 50, 53, 62, 65. U Strakonic jsou uvedeny 2 kopy, u Žitavy 4 kopy, Mladá Boleslav u sv. Jana Křtitele a v Pičíně po třech kopách.

[56] Mitáček, J.: „K některým aspektům života řádu johanitů za vlády Lucemburků. Provinciální kapituly konané na Moravě a ve Slezsku, jejich význam ve správě provincie a komunikaci s řádovým centrem na Rhodu.“ In: Ad vitam et honorem. Profesoru Jaroslavu Mezníkovi přátelé a žáci k pětasedmdesátým narozeninám. Eds. Tomáš Borovský, Libor Jan, Martin Wihoda. Brno, 2003, s. 540-541.

[57] Ibid., s. 538.

[58] Waldstein-Wartenberg, B.: „Řád johanitů ve středověku. Kulturní dějiny řádu.“ Praha, 2008, s. 240-241.

[59] Cart., č. 4194.

[60] Mitáček, J.: „K některým aspektům života řádu johanitů za vlády Lucemburků. Provinciální kapituly konané na Moravě a ve Slezsku, jejich význam ve správě provincie a komunikaci s řádovým centrem na Rhodu.“ In: Ad vitam et honorem. Profesoru Jaroslavu Mezníkovi přátelé a žáci k pětasedmdesátým narozeninám. Eds. Tomáš Borovský, Libor Jan, Martin Wihoda. Brno, 2003, s. 538-539.

[61] NA ŘM, č. 198.

[62] NA ŘM, č. 1313.

[63] Viz s. 18.

[64] NA ŘM, č. 200.

[65] Viz s. 21-22.

[66] NA ŘM, č. 97

[67] NA ŘM, č. 627. Mitáček, J.: „Převorství Havla z Lemberka (1337-1366).“ Acta Musei Moraviae, Scientiae sociales, 90/2005. Brno, 2005, s. 206.

[68] NA ŘM, č. 635 a 790. Ve Slezském prostoru se povšechněji zástupci převora zabýval Heś, R.: „Joannici na Śląsku v średniowieczu.“ Kraków, 2007, s. 104-108; a Starnawska, M.: „Między Jerozolimą a Łukowem. Zakony krzyżowe na ziemiach polskich w średniowieczu.“ Warszawa, 1999, s. 373-374.

[69] CDS XXIX, č. 5631.

[70] LC II, s. 53 a NA ŘM, č. 801.

[71] CDM X, č. 190.

[72] Riley-Smith, J.: „A history of the Order of the Hospital of st. John of Jerusalem. The Knights of st. John in Jerusalem and Cyprus c. 1050-1310.“ London, 1967, s. 360-361.

[73] Mitáček, J.: „Ziemovit těšínský kníže a generální převor řádu sv. Jana Jeruzalémského.“ Nepublikovaná diplomová práce. Brno, 1998, s. 21–33; Mitáček, J.: „Ziemovit Těšínský – generální převor řádu johanitů a slezský kníže.“ SPFFBU, C 46. Brno, 1999, s. 21–24; Mitáček, J.: „Česká provincie řádu sv. Jana Jeruzalémského za vlády Lucemburků (1310–1419).“ Nepublikovaná dizertační práce. Brno, 2005, s. 76–78; Mitáček, J.: „Konflikt a smíření u voleb českých johanitských převorů. Ke vztahům českých Lucemburků, papežské kurie a řádu johanitů.“ In: Rituál smíření. Konflikt a jeho řešení ve středověku. Sborník příspěvků z konference konané ve dnech 31. května – 1. června 2007 v Brně. Eds. Martin Nodl a Martin Wihoda. Brno, 2008, s. 313–318.

[74] MVB IV, č. 457.

[75] CIM IV/1, č. 122.

[76] NA ŘM, č. 951.

[77] Jan, L.: „Ivanovice na Hané, Orlovice a johanitský řád. (Příspěvek k poznání struktury a ekonomiky rytířských duchovních řádů do konce 15. století). ČMM 111, 1992, s. 211-213.

[78] Problematikou schizmatu vzhledem k řádovým dějinám a angažování českého převorátu v něm se několikrát zabýval Jiří Mitáček (viz pozn. č. 90). Nejlépe pak v Mitáček, J.: „Čeští johanité a papežské schisma v letech 1378 – 1384.“ In: Historie ’97. Celostátní studentská konference, Brno 3.–5. prosince 1997. Brno, 1998, s. 31–57.

[79] Mitáček, J.: „K některým aspektům života řádu johanitů za vlády Lucemburků. Provinciální kapituly konané na Moravě a ve Slezsku, jejich význam ve správě provincie a komunikaci s řádovým centrem na Rhodu.“ In: Ad vitam et honorem. Profesoru Jaroslavu Mezníkovi přátelé a žáci k pětasedmdesátým narozeninám. Eds. Tomáš Borovský, Libor Jan, Martin Wihoda. Brno, 2003, s. 541.

[80] Jan, L.: „Ivanovice na Hané, Orlovice a johanitský řád. (Příspěvek k poznání struktury a ekonomiky rytířských duchovních řádů do konce 15. století).“ ČMM 111, 1992, s. 212, pozn. 73.

[81] NA ŘM, č. 116.

[82] NA ŘM, č. 846, 364.

[83] Starnawska, M.: „Między Jerozolimą a Łukowem. Zakony krzyżowe na ziemiach polskich w średniowieczu.“ Warszawa, 1999, s. 372–373.