Johanité - řád rytířů svatého Jana - rytíři sv.Jana

Historie řádu

​

Rytířský a špitální řád sv. Jana Jeruzalémského z Rhodu a Malty (Ordo militaris et hospitalis S. Ioannis Hierosolymitani de Rhodo et Malta; znak řádu viz příloha č. 1) vznikl v období křížových výprav v Jeruzalémě. Předchůdcem tohoto řádu bylo bratrstvo působící ve špitálu sv. Jana Křtitele[1] při kapli Panny Marie a sv. Jana Křtitele, a to již zhruba od roku 1070 (nejspíše svou roli u vytvoření jak kaple, tak špitálu sehráli Sledžučtí Turci a jejich vítězství u Mantzikertu roku 1071). Johanité jsou proto označováni za nejstarší rytířský řád vůbec, ačkoliv k militarizaci tohoto řádu došlo později. [1] Podle Viléma z Týru († 1184) to byl špitál zasvěcený sv. Janovi Almužníkovi, moderní badatelé se však spíše přiklánějí k sv. Janu Křtiteli.

 

Prvním známým představeným tohoto špitálu pak byl, johanity uctíván jako svatý, bratr Gérard († 1120). V kronice Viléma z Týru byl označen za úctyhodného a zbožného muže, který se staral o poutníky a nemocné, a který byl mučen muslimy kvůli údajným schovaným penězům. Jisté je, že pozdějšími johanity byl považován za pravého zakladatele řádu. Koneckonců právě za jeho vedení špitálu, roku 1113, vydal papež Pascal II. bulu „Pie postulatio voluntatis“, jíž špitálu zaručoval papežskou ochranu a privilegia, a v níž je Gérard označován za jeho zakladatele.

 

Před dobytím Jeruzaléma roku 1099 byl tedy špitál podřízen klášteru P. Marie Latinské, který se pravděpodobně řídil upravenou řeholí sv. Benedikta. Po dobytí Jeruzaléma pak, nejspíš pod vlivem kánonu Božího Hrobu, jež se od roku 1114 formálně řídil řeholí sv. Augustina, následoval tuto řeholi i špitál sv. Jana Jeruzalémského. Dokladem tohoto pak je nejstarší známý Řád Špitálu, připisovaný mistru Raymondovi de Puy (v čele řádu 1120 – 1158/60), který je podobný právě řeholi sv. Augustina.

 

Po vydání „Pie postulatio voluntatis“ dochází k velmi rychlému rozvoji a zbohatnutí řádu. Dárci z celé západní Evropy velmi často darovali „Bohu, Svatému Hrobu, sv. Janu Křtiteli a Špitálu Jeruzalémskému“ (i když taková darování mohla být poměrně matoucí ve smyslu komu vlastně tento dar náleží). Roku 1135 pak papež Inocenc II. vydal pro johanity další bulu, s názvem „Ad hoc nos dispotente“, jíž Špitál vymanil z moci biskupů a o dva roky později, tedy roku 1137, týž papež vydal bulu další, s názvem „Christianae fidei religio“. Tou řádu povolil stavbu vsí, kostelů a pohřebišť na jemu darovaných opuštěných pozemcích, jež mohla být užívána všemi lidmi, ne jen členy řádu. Vstup do řádu, či alespoň do konfraternity se pak Inocenc II. snažil podpořit vydáním „Quam amabilis Deo“, kterou sliboval značné výhody těm, kdo tak učiní.

 

Dalších výhod se pak johanité dočkali roku 1154, v revizi „Christianae fidei religio“ papeže Anastasia IV., jež jim mimo jiné umožnila samostatnou volbu mistra řádu a vymanila je zcela z podřízenosti místním biskupům. Řád sv. Jana Jeruzalémského byl ve svých počátcích pouze organizací se špitální funkcí. Měl se starat o pocestné, nemocné a raněné. Přirozeně se však prevencí mohlo dojít k daleko lepším výsledkům, proto došlo k militarizaci johanitů.

 

Přímé důkazy vojenské složky řádu jsou z let 1142 – 44, kdy špitálníci v hrabství Tripolis dostali do svého držení několik hradů, z nichž dva si dokonce museli nejprve dobýt zpět, protože byly momentálně v držení mosulského chalífy Zengího. Je tedy nasnadě, že již ve čtyřicátých letech 12. století byl řád sv. Jana Jeruzalémského jak špitální, tak vojenskou organizací. Jistá bojovnická složka však v řádu byla nejspíš obsažena již v polovině 20. let 12. století.

 

Po porážce křižáckých vojsk u Hattínu a dobytí Jeruzaléma Saladinem (1187) se roku 1191 špitál a velitelství johanitů přestěhovaly do Akry, kde pak setrvaly až do zániku křižáckých států ve Svaté zemi v roce 1291. Poté, po krátkém pobytu na Kypru, se roku 1306 johanité usídlili na ostrově Rhodos, kde se pak stali důležitou námořní silou a setrvali tam až do roku 1522, kdy byli poraženi armádou otomanského sultána Sulejmana.

 

V následujících letech pak řád sídlil na Maltě, a to do roku 1798, kdy odtud byl v podstatě vyhnán vojsky revoluční Francie. Přestěhoval se pak do Itálie, kde sídlil na několika místech, až se roku 1834 dostal do Říma, kde je dodnes.