Johanité - řád rytířů svatého Jana - rytíři sv.Jana

Pán z Chlumu měl těžkou hlavu, jak rozdělit jeho panství mezi své potomky. Mít tři syny je veliké požehnání, občas však stáhnou celý rod do horoucích pekel pútkami o rodový majetek. Věděl, jak dopadají rody, které zanedbají závěť s rozděleným majetkem. Zdědit hrad s přilehlými vesnicemi však mohl pouze jeden. Markvart přemýšlel o tom co se třetím synem, který se mu měl narodit. Popravdě, zatím ani nevěděl, zda to bude syn, nebo zda-li přežije své narození. Markvartova žena Eliška zrovna rodila o několik místností vedle něj. To byl ostatně také důvod, proč Martin doběhl s novým vínem tak pozdě. Celý hrad byl na nohou, připravovala se slavnost k příležitosti narození dalšího potomka pánů z Chlumu. Markvart věděl, že by měl klečet v hradní kapli a prosit za svou za svou ženu a zdravého syna, nedostávalo se mu zrovna však ani chuti, ani víry. Za poslední roky strávil s Bohem v kapli tolik času, že víc snad po něm Pán chtít ani nemůže. Prosil za úrodu, za rodový majetek, za jeho bezpečí a prosperitu. Místo toho zemi sužoval hladomor, čeští páni museli zachraňovat mladého krále ze zajetí a ještě ke všemu z toho vlastně všichni vyšli, kromě Vítkovců, škodně. Ne, dnes se modlit nebude, už toho je na něj moc. Pán z Chlumu se protáhl na své dřevěné stolici a vydatně si zadal vína a významně mlaskl. Jihomoravské víno nebylo špatné, jeho panství nebylo od Moravy tak daleko a tak si ho nechával na svůj stůl pravidelně vozit. Tu i tam se ve vzácných chvílích dostávalo i vína uherského, tmavého, jako kančí krev a silného, jako medvědí tlapy. „To však není na každodenní stolování, jeden by musel mít vnitřnosti ze železa.“, pomyslel si Markvart a ledabyle se nad svou myšlenkou ušklíbl.

Dopil svůj pohár a chystal si nalít další, když v tu chvíli dovnitř vpadl opět sluha Martin. Rychle se ukláněl a klopotně oznamoval, že jeho pán má dalšího, v pořadí již třetího syna. Markvart se v duchu usmál. „To by bylo, aby to nebyl třetí syn, však já to věděl.“ V zápětí se ale zamračil, protože věděl, že tím se vlastně potvrzují jeho obavy, o kterých celou tu dobu za stolem přemýšlel. Martin zaznamenal změnu výrazu na Markvartově tváři, neodvážil se však nic povědět. Pán hradu si všiml, že na něj jeho sluha nechápavě civí a tak ho opět, trochu nabroušeně, poslal pryč. „Půjdu spát, ráno moudřejší večera. Jeho žena stejně potřebovala oddech a nebyl by jí nijak prospěšný, ani svému synkovi.“ Tu noc spal, jako na trní, stále se budil a přemýtal nad svým problémem.

Když konečně nad ránem tvrdě usnul, na dveře jeho komnaty začal někdo neodbytně bušit. „Co se u všech rohatých děje?“, rokzřikl se Markvart. „Sotva spočinu, hnedle mne zas nějaký antikrist táhne ven. Co chceš?“, poslal otázku směrem k zavřeným dveřím. „Uh...milostivý pane“, ozval se dutý hlas z druhé strany, „paní Eliška si Tě žádá. Ptá se, zda-li by jsi ji nepoctil svou návštěvou u jejího lože, kde ráčila povít Tvého syna.“ „Vzkaž, že už jdu, Martine. Za moment tam budu.“ „Jak kážeš, můj pane.“, ozval se hlas a poté vzdaulující se kroky. Hradní pán se neochoně hrnul z postele. Věděl, že se patřilo navštívit jeho manželku a že této povinnosti se nevyhne. Jak krutá a studená rána bývají, když jej čekaly povinnosti takového charakteru. Nenáviděl rodinné sešlosti, přetvařování před svými příbuznými a tajtrlíkování před urozenými hosty. Nejraději by všechny nechal na svých hradech, ať se tam třeba zadáví u snídaně.
Za chvíli však již rozhodně kráčel chodbami svého hradu ke komnatě své ženy. Když stál přede dveřmi, zhluboka se nadýchl a s úsměvem vešel dovnitř. Uvnitř ho čekalo přesně to, čeho se obával. Sestry jeho chotě již čekaly u jejího lože, stejně tak, jako jeho bratr Bleh. Ten nosil dlouhou černou sutanu, byl hladce oholen a na hlavě měl vyholenou torzuru, vše na znamení jeho kněžské příslušnosti. „Bratře, sestry!“, zvolal, když vešel dovnitř, srdečně objal bratra a uklonil se směrem k damám v místnosti. „Již jsme tě tu očekávali, Markvarte.“, pronesla trochu ostře jedna z žen sedících u lůžka. „Nesmíš se na mne hněvat, Guto“, pronesl smířlivě Markvart, „panství však má četné záležitosti, které se, bohužel, ani při nejlepším úmyslu nedají jen tak odložit.“, dodal a zbožně se pokřižoval. Všichni v místnosti ho napodobili. “Večer pil to své silné víno z Moravy a ráno má těžké nohy“ problesklo Gutě hlavou.“ Markvartovi však neušel úšklebek na Gutině tváři.“ „Čarodějnice proklatá.“, pomyslel si. „Vůbec se nedivím, že zůstala neprovdaná. „A jak se daří mé milované a mému nejmladšímu synovi?“ pronesl nahlas a přiblížil se k loži, kde seděla opřená o polštáře jeho žena s novorozeným synkem v náručí. Když se k němu naklonil a pohlédl na jeho růžová líce, zapřemýšlel se najednou znovu nad tím, jak rozdělit rodové jmění. „Vezmi jej do náručí, můj pane.“, zašeptala Eliška. Stále se ještě cítila slabá a vyčerpaná. Markvart učinil, oč jej žádala. Chvíli svého třetirozeného choval v náručí, poté ho spěšně avšak s úsměvem vrátil své choti. „Blehu, bratře, pojď, musím s tebou projednat..“ Na chvíli se zarazil, poté však spěšně dodal: „Rodové záležitosti.“ Bleh pozvedl obočí, pokynul však na rozloučenou ostatním přítomným a vydal se mlčky za bratrem ven z místnosti. „Jak starostlivý je tvůj pán a manžel, sestro!“, pronesla s jedovatým nádechem v tónu Guta. „Ach, ano, je v těchto dnech velmi vytížený.“, odpověděla Eliška, která byla myšlenkami jinde a tak nepostřehla škodolibost v sestřině hlase. „Jen se modlím, aby nás v těchto časech Pán požehnal silou vše překonat.“

Mezi tím, co Guta přemýšlela, zda-li je Eliška opravdu tak věrna svému muži, nebo to jen předstírá, bratři z Chlumu již seděli u dubového stolu, kde se Markvart svěřil Blehovi se svými úradky. „Dle rodového zvyku by měl nejstarší pojmout sutanu a život v Kristu, druhorozený pak pozemské statky, „děl Markvart zamyšleně.“ Však tak velké statky, abych je rozdělil mezi dva syny, nemám. Bleh jemně usrkl vína, poté si založil ruce do dlouhých rukávů, jak bylo jeho zvykem ze studených klášterů, kde se pohyboval. „Nuže, proč o tom rozprávíš nyní, bratře, vždyť tvá slova jsou unáhlená.. Teprv jsi zřel třetího svého rodu narozeného a statky již rozdělovat by jsi chtěl?“, promluvil, skoro básnicky Bleh, jeho uhlazená a spisovná mluva trochu kontrastovala s negramotným rytířem, který seděl proti němu. Však na tom také nic nebylo, rytíř se má ponejprv ohánět mečem, písmo a knihy jsou pro ty, kteří nemají sílu se bránit vlastní rukou. Alespoň tak vždy uvažoval Markvart. „Mám strach, že bych se nemusel dožít tolik, abych si mohl dovolit pohodlí rozdělovat panství z pohodlí vytopených komnat, až mí synové odrostou, bratře.“, chrochtl Markvart, který se málem udusil vínem, když naslouchal svému bratrovi. „Bázeň chvátí tvé smysly bratře? Jsou snad důvody pro takové řeči?“, zněla mu zpět další otázka. „Stát se může cokoliv a já cítím každou zimou, jak mi klouby sžírá jakási zlá a velmi bolestivá nemoc, mé vnitřnosti jako by bodal nožem téměř každého dne i večera a jeden by kvůli těm větrům a zimě i uprostřed léta řekl, že popeleční středa jest.“, odpověděl Markvart. „Nejlepší léta mám za sebou. Nejraději bych všem svým synům dopřál dobrého žití, nemám však majetku, abych je všechny zaopatřil, jak bych si představoval.

A všechny zas v klášterech mít nechci. Kdo by pak udržel rod naživu?“ Bleh chvíli pokyvoval hlavou a pak náhle nadhodil: „Co svatá válka, bratře? Pokud tě Pán nepožehnal statky, tvůj syn ponese kříž ve jménu Krista a může ho třeba i odložit, když bude zapotřebí, aby se navrátil. Boží hrob je zapotřebí dostat zpět, bez mužů, jako bude jistě on, bude i nadále prodlévat v rukách pohanů.“ „Markvart se stále mračil.“ „Vypravit syna do války mě bude stát kop stříbra, jako je kopců kolem Chlumu. Ale není to od věci. Máš nějaký návrh, jak to navléknout, Blehu?“ Bleh se mezi tím opět napil vína z bratrova stolu, mlaskl, trochu, jako jeho bratr a jal se pokračovat ve své myšlence. „Znám několik bratří pražského špitálu řádu Svatého Jana Jeruzalémského. Kdybys se stal řádovým donátorem, mohl bych se přimluvit za přijetí do kláštera. Tvému třetirozenému by se tam dostalo dobrého vzdělání i výchovy. Jako laický bratr by mohl poté plnit potřeby řádu do doby, kdy by se ukázalo, že snad Pán zaopatřil tvého druhorozeného dobrým duchem a nebylo by zde zapotřebí jiného hospodáře. Pak by snad mohl složit i velké sliby..“ dodal nesměle Bleh.“ Špitálníci..“, procedil mezi zuby Markvart. „To jsou ti, co v Praze vybírají daň z toho, když někdo chce projet kolem jejich špitálu. O tom jsem už slyšel. A co je vlastně to s tím vzděláním? Nebude z něj nakonec díky tomu studiu napůl kněz, který stále jen přemýšlí a v poli je k ničemu?“ Bleh se nepatrně usmál, rozepjal ruce, jako při kázání a spustil: „Rytíři církevních vojenských řádů jsou nejlepší mezi Bohu milými. Nejen, že žijí v patřičné chudobě a mravní čistotě, ale patří mezi nejskvělejší válečníky, se kterými se setkáš na bitevním poli. Víra a vědomí, že pouze náš jediný Pán stojí nad nimi, je žene do situací, ve kterých by se duch mnohých zlomil.“ Pomalu sepjal ruce a tiše dodal: „Ti tvoji pohunci na Chlumu nesahají Johanitům ani po špičku škorně. Spojenectví s Johanity se po všech směrech vyplácí.“ Bleh hleděl na Markvarta, který ho sledoval s přimhouřenýma očima a s krajní nedůvěrou. Věděl, že starý rytíř dá spíše na to, že Johanité jsou skvělí válečníci, nežli na vzdělanost a lásku k Bohu. Pán Chlumu se nakonec lehce naklonil a zašeptal: „Ty jsi ale prevít, Blehu. Přes krásné řečičky by jsi vymámil z jalové krávy tele.“ „A nebo stříbro našeho milostivého panovníka pro tvou pokladnici.“, usmál se duchovní. „Dobrá tedy“, pověděl trochu uvolněněji Markvart, „budu o tom přemýšlet. Myslím, že je to celkem dobrý nápad. Snad naše úradky Pán vede správně.“ Při těchto slovech zdvihl svůj pohár směrem s Blehovi a pokynul mu. „Tak na tvé zdraví bratře.“ „A boží prozřetelnost.“, dodal duchovní. „Amen.“, zakřenil se Markvart.

A tak bylo v této záležitosti rozhodnuto. Ve svých osmi letech byl třetirozený syn Michal Slavata z Chlumu odeslán do pražského špitálu, aby se mu dostalo dobrého vzdělání v oblasti duchovní i válečné.

 

II. Mnohá pokušení

 

V klášteře Panny Marie pod řetězem bylo jednoho jarního rána milostivého roku třináctistého pátého rušno. Ostatně, nebylo to nic neobvyklého. Krátce po primě si každý bratr tohoto špitálu Suverénního vojenského a hospitálního řádu svatého Jana Jeruzalémského hledal své zaměstnání, aby zaplnil čas do další hodinky. Denní modlitby nebyly něco, na co by se každý bratr těšil, některé však byly přímo z duše nenáviděny především v zimních měsících. Noční bdění matutinum byla můra každého obyvatele za klášterními zdmi. Ne všichni však měli to štěstí, aby se mohli posadit k ilustrování a přepisování některé z určených knih, nebo se dokonce opřít o lopatu v klášterní zahrádce. Nemocných na jaře vždy, jakoby zázrakem, ubylo a bratři se museli věnovat často menším posláním a záležitostem. Kupříkladu mladý, skoro sedmnáctiletý student vyslaný až ze vzdálených středovýchodních Čech, Michal Slavata z Chlumu, musel dál klečet v klášterním kostele a prodlévat na modlitbách. Byl středně vysoký, štíhlé posavy, modrých očí a měl tmavé, krátce střižené vlasy. Sepjaté ruce mu pomalu promrzaly a mě nepříjený pocit, že u prsty už takhle zůstanou navždy. Dlouhá, černá vlněná kutna nehřála ve studené kapli tak, by si představoval, tlačila ho kolena a ješte ke všemu cítil, jak mu pomalu teče z nosu. Zrátka skvělý začátek dne. Nebyl tu však sám. Další, podobně šťastní studenti klečeli v několika řadách a odříkávali společně stále dokola: „Pater noster qui es in cælis, sanctificetur nomen tuum...“ „To stačí.“, ozval se náhle přísný hlas, který projel tichou náladou v kostele, jako břitva. Vysoký, vyzáblý muž v sutaně a plášti s osmihrotým křížem, který se doteď procházel mezi klečícími mladíky se zastavil a napřímil. Jeho jméno bylo Adalbert a měl na starosti povětšinou výchovu a duchovní vzdělanost klášterních svěřenců. „Pamatujte si, milí studenti, že se nalézáte na půdě řádu, který si poradil i s daleko závažnějšími problémy, než jsou nepořádní členové jeho špitálu! Po kompletáři už nechci vidět žádné schůzky u řádové knihovny! Obsahuje mimo děl bohulibých také ty, které nejsou určeny zrakům těch, kteří mají být ve své víře teprve přesvědčeni a podníceni k větším činům.“ Při těchto slovech probodával každého jednoho přítomného ostrým pohledem, jako by kázal neposlušným ovečkám. „Jedno takové neuvážené čtení může otrávit vaši mysl na věky! Nyní jděte a věnujte se svým obvyklým denním povinnostem, které budou užitečnější, než to, co jste prováděli včera večer!“ „Amen“, zašeptal nenávistně jeden ze studentů. Byl oproti svému učiteli menší a zavalitější, vypadal však na staršího, skoro na dospělého člověka. Jeho jméno bylo Hynek a byl spřízněn s rodem pánů z Dubé. Po obvyklých tahanicích o rodový majetek skončil, jako mnoho jiných, v klášteře, kde na něj čekala budoucnost s osmihrotým křížem na plášti. „Ten nádiva je jak hlídací pes. Spí vůbec někdy?“, povzdychl si ještě. „Říká se, že po nocích bloudí se svící po klášteře a koho chytne, ten se už nevrátí!“, špitl s trochu drsným, německým přízvukem další, tentokrát mnohem štíhleji vypadající mladík jménem Otto. Měl sutanu očividně po nějakém zdatnějším bratrovi, neboť v ní vypadal, jako by se v ní ztrácel a bojoval s ní na každém kroku. To však neubralo na vážnosti jeho slov, neboť se při představě, že v noci potkají obávaného mnicha, všichni zbožně pokřižovali. Zrovna vycházeli z kostelních vrat, když Hynek opět promluvil: „Kdo ví, co s těmi lidmi potom dělá...co by jste řekli na takovou sodomii? Nebo ba co hůř, lidojedství!“ „A vraždění neviňátek, co ty na to.“, ušklíbl se třetí, do debaty zasahující, Michal z Chlumu. „Z toho si ani legraci nedělej!“, zašeptal Otto. „Pramáti tvrdila, že v lesích směrem do Míšně se ještě praktikují pohanské rituály! Tančí kolem stromů, zakládají ohně, kolem kterých tančí, jako smyslů zbavení a obětují tam nejrozličnější.“ Nyní už ztišil hlas natolik, že se k němu přítomní museli naklonit, aby slyšeli o hrůzách, které líčil. „Ovce, kozy, nejrůznější zvěřinu a o slavnostech narození Pána Ježíše Krista dokonce...i neviňátka, prý, aby nezmizelo slunce z oblohy. Tou krví se potom mažou a skáčou přes ohně, které planou jasným zeleným plamenem a jsou vidět skoro až v nejbližších vsích a ten křik a vytí vlků trvá sedm dní a sedm nocí, dokud nepadnou vyčerpáním a nespí až do tání ledů.“ „A bazilišci tam hrajou na koňskou hlavu a dutý kočičí ocas, viď, Otto.“, řekl na oko vážně Hynek a všichni okolo propadli v bujarý smích. „Jen se smějte“, mračil se Otto“, však vy se jednou takhle smát nebudete.

Michal z Chlumu uvažoval o všem, co Otto pověděl, ale také o tom, že v poslední době se opravdu ztráceli novicové řádu. To, že je v noci nezatáhl do své temné skrýše bratr Adalbert však bylo více než jasné, neboť se obecně vědělo, že žáci neustále porušující regule byli posíláni na určitou dobu do tvrdších podmínek ještě chladnějších pohraničních špitálů, kde byla zima krutá a nevybírala si dle postavení nebo věku. Tam většinou mladí studenti rychle pochopili, že klášter u Juditina mostu je hotovým rájem na zemi. Nebylo však nikterak potěšující, že to byli zrovna ti, se kterými chodili v noci na občasné přepady řádové knihovny. Ta byla sice bedlivě střežena, šikovným porušovatelům nočního klidu se však vždy podařilo nějak dostat dovnitř a přečíst něco, co zrovna neměli přístupno. Ty nejlepší knihy měli u sebe klášterní převor a pražský komtur, k nim se dostat bylo však téměř nemožné. I tak, po loňském převorově rozhodnutí poslat vybrané studenty na zimu do pohraničních špitálů, bylo dostat se do knihovny ještě o něco těžší. Víc lidí víc vidí a také více dokáže, nic na plat. Od té doby, co ho sem v útlém věku odvedl jeho strýc Bleh, bylo noční čtení zakázaných knih největším potěšením.  Neustálé odříkávání z breviářů, starých latinských učenců a přepisování marginálií, bylo mnohdy horší, nez starost o chudáky v konventním špitále, nebo klečení na studeném kameni v ledovém kostele ve vlněné sutaně po tom, co byli občas chyceni některým řádovým bratrem u knihovny.

Ten den byl jedním z těch, které si nepamatoval, jako ty lepší. Jelikož si jeho strýc Bleh přál, aby se mu dostalo pokud možno klasického vzdělání, musel se učit vše, co by měl duchovní té doby znát. Jeho strýc dostal ve výchově svého synonvce více-méně volnou ruku a jelikož byl sám zasvěcen Kristu, byl výběr toho, co musel mladý Slavata umět, zřejmý. K tomu všemu ještě povinný vojenský výcvik, po kterém se vždy celý otlučený dostavil na večerní mši, kde nesměl usnout.  Navíc, když bylo mnoho nemocných a málo pracovních sil, musel vypomáhat ve špitále, což mu nečinilo zvláštní potěšení. Nemocní souchotěmi, vodnatelností, halucinacemi, (ti byli podle jeho názou nejhorší, neboť museli být nepřetržitě střeženi), a další neduhy, které neuměl pojmenovat, nebo dokonce ani neznal, byly na denním pořádku.

Toho dne se vracel do dormitoria až něco po kompletáři, neboť konvent toho večera přijal mnoho raněných a popálených z požáru v přilehlé konventní vsi. Napadlo ho, že cestou do ubytovny by se mohl nenápadně podívat, jak to vypadá v knihovně, zda-li se toho večera bez jeho vědomí něco neudálo. Zdálo se však, že všude v okolí panovalo naprosté ticho, akorát z dáli byly slyšet kroky služebného bratra, který obcházel v noci po klášteře.Zamiřil tedy do společné ubytovny, když však potichu vešel dovnitř a došel ke svému lůžku, zazdálo se mu, že s Hynkovou postelí, která byla hned vedle té jeho, není něco v pořádku. Došel k ní a opatrně odkryl deku. Místo Hynka tam však ležela jen čímsi vycpaná košile. Div, že Slavata nevykřikl. Nebyl si jist, co má dělat, místo kamaráda na lůžku ležela košile vycpaná slámou a on neměl nejmenší tušení, co se vlastně toho večera událo. Bylo jasné, že není nikde za klášterními zdmi, plížit ven se mu ale také nechtělo. Rozhodl se tedy, že to zjistí až druhého dne, pokud však bude Hynek ráno na svém místě.

Nenadálé zjištění mu však nedalo spát. Stále se otáčel a při sebemenší zvuku se strhnul ze spaní.Tvrdě usnul teprve až skoro hodinu před primou.

Když ráno otevřel oči, v prvé chvíli zadoufal, že se mu to pouze zdálo. Podíval se vedle sebe, Hynek spokojeně oddechoval jen kousek od něj. Rozhodl se, že ho vzbudí a zjistí, jak to vlastně bylo.

Když do něj Michal z Chlumu opatrně šťouchl pod žebro, Hynek jen něco nesrozumitelného zabručel a spal dále. Šťouchl ho tedy trochu více a Hynek ze sebe vydal: „Ne, ne, už mě nech, Adléto, už nechci nic.“ „Adléto?“, zasyčel Slavata. Na to sebou Hynek trhl, otevřel oči a zmateně mžoural do prázdna. „Kdes to v noci byl?“, skoro vykřikl Michal z Chlumu. „Za nějakými ženskými, nebo co?“ „Nekřič tak, pro rány boží!“, zašeptal Hynek, když viděl, že vedle ležící bratr se zavrtěl ze spaní. „Nekřič? Díš nekřič, kdyžs v noci sdílel lože s nevěstkami?“ „S kým sdílím chvíle odpočinku je má věc a ještě jednou tě varuju, Slavato, nekřič tak!“ Mezi tím už se posadil a opřel zády o zeď, aby mohl svému kamarádovi lépe čelit. „U všech svatých, víš, co by z toho bylo, kdyby na to přišel Adalbert, nebo jiný konvektuál?“, chrlil dál Slavata. „Kdybys už složil velké sliby, byl bys uvržen v několikaletý žalář, nebo dokonce vyloučen z bratrstva! Tohle už není čtení, pro nás zatím nedostupných knih, to je...porušení čistoty a mravnosti!“ Hynek však pohybem ruky zastavil příval jeho slov a zašeptal: „Pojď se tam se mnou příští týden podívat se mnou.“ „Uvidíš a pochopíš mnohem více, než za léta studií za těmito ledovými zdmi.“ Po těchto slovech se významně podíval do Michalovy poděšené tváře. „Ty jsi se zbláznil, jsi šílený!“, málem poskočil ze sedě Slavata. „Co bych měl chápat na tom, že chodíš kdoví kam smilnit s ženami?“ Náhle se zarazil. „Sodomie. Ty chceš, abychom se oddávali pohanskému zlořádu ve třech?“ Hynek se potichu zasmál a pak odpověděl: „Ne, milý příteli. Je to něco...mnohem více. Výměnou za tvé mlčení budeš zasvěcen do tajů věcí, o kterých se ti ani nezdálo.“ Michal Slavata na něj civěl, jako by byl z jiného světa. Nakonec neurčitě kývl. „Půjdu s tebou, Hynku. Ale abys věděl, jdu pryč, při sebemenší známce nepravosti.“ Hynek se jen zle zašklebil. „Jsem si jist, že se ti to bude líbit, bratře.“

 

III. In omnia paratus

 

Vyzáblý mnich se na nevysokém kamenitém pahorku hluboce nadechl a z plna hrdla zvěstoval:  "Pomněte bratři, nešetřte životy těch, kdož již ztratili svou šanci na spásu! Ztraceni jsou ti, kdo hanobí boží jméno, neb kdo nezná se k němu na zemi, toho On zapře v království nebeském!“ Z nebes se snesli andělé, kteří mnichovi horlivě přikyvovali. Náhle to však nebyli andělé, ale dívky bujaře tančící kolem mnichova pahorku, výskající a odhazující ze sebe už tak sporý oděv. Dvě z nich se vrhly k mnichovi a počaly z něj divoce trhat jeho prostý šat. Řeholník dělal jako by nic, místo toho, aby se pohoršil, jeho zrak spočinul na mladíkovi v kutně ohromeně stojícího opodál: „A ty bratře Michale, hluboce rmoutíš mou duši, tvůj duch je ztročen břemenem hříchu chlípnosti a špatnosti! Budiž zatracen, bratře Michale! Bratře Michale!“...„Bratře Michale!“, zněl tichý, avšak naléhavý sykot do tmy. Obraz mnicha i ostatních se rozplynul a místo toho se začala zdát být reálná tvář jeho kamaráda Hynka. Ten mu prudce škubal s ramenem a šeptal: „Rychle, vzbuď se, už je nejvyšší čas.“ „Ten nahý mnich...a andělé..“, vyhrkl Slavata v odpověď. „Co to blábolíš, bratře?“, zarazil ho nervózně Hynek. „Rychle se oblékni a pojď!“ „Ach, toť večer velikých překvapení.“, pomyslel si Michal. Vzdychl a začal šátrat v pološeru, které poskytovala svíce v dormitoriu.

Nastal večer, kdy se měl tajně vytratit z konventu a zjistit, kam jeho kamarád tajně po večerech chodí. Trochu se toho obával, podle rozrušeného výrazu v Hynkově tvářito nebylo nic, co by dovolovaly klášterní pravidla, která, mimo jiné, pamatovala také na to, že bratři by se neměli v noci nikam vzdalovat. Natož pak svěření žáci, kterými oba byli. „Jsi si jistý, že nás za tohle nevyloučí z konventu, Hynku?“, zeptal se trochu přiškrceně Michal po tom, co si konečně přetáhl přes hlavu sutanu. „Možné je cokoliv“, zněla odpověď, „avšak pokud nás chytí, věz, že jsi se alespoň pokusil zprostit okovů řádových příkazů nařízení. A to přece stojí za to, nebo ne?“ Při těchto slovech se zle zakřenil. Slavatovi bylo jasné, že jde o velkou špatnost, byl však umíněný přijít na to, o co jde za každou cenu. Zmítán zvědavostí a také pocitem útěchy, že po osobním průzkumu toho, co jeho kamarád provádí, mu bude moci z hříšné pasti lépe pomoci, se potichu vykradl z dormitoria. Přelézt klášterní zeď uprostřed noci nebylo až tak obtížné, jak se domníval, o to horši překvapení ho čekalo na druhé straně. „Pojď za mnou, není to daleko. Vymněníme si jen tyhle kutny za něco užitečnějšího a můžeme vyrazit.“, zašeptal do tmy Hynek. „Jak to myslíš, za něco užitečnějšího?“, zeptal se Michal. „Já jiné odění nemám, celá léta v klášteře jsem byl šacen pouze takto.“ „Nemůžeme se po noční Praze potloukat v černé sutaně, mysli Slavato, co kdybychom někoho potkali. Kromě toho bychom vypadali moc podezřele i pro neznámé. Jen pojď za mnou.“ Rychle se proplížili k Juditině mostu. Na bahnitém srázu rostlo několik keříků a křivých stromů. Hynek pomalu počítal až ukázal právě na jeden ze stromů. „Tento je ten pravý“, zašeptal a spěšně se k označenému cíli vydal následován svým zmateným společníkem. Hynek se zastavil u vykotlané vrby a počal v ní poslepu šátrat. Postupně vytáhl několik špinavých halen, nějaké nohavice a také podivně zapáchající lahvičku, o jejíž obsahu odmítal diskutovat. „Kdes vzal toto odění a jak jsi přišel k této staré vrbě?“ „Kdo se moc ptá, moc se dozví“, zněla odpověď. Na, vezmi si tu halenu a nohavice.“ S těmito slovy vrazil Slavatovi do náruče halenu, která vypadala, jako by v ní někdo bez přestávky pobýval snad celé věky. Zaschlé skvrny, které se už snad ani nedaly od sebe vzájemně rozeznat se mladému klášternímu žákovi příliš nezamlouvaly. Hynek si všiml Michalova výrazu, stiskl mu ruku a zasyčel: „Tak chceš jít, nebo ne? Až poznáš mé městské přátele, tak si na nějakou tu špínu na šatech ani nevzpomeneš. Tak rychle! Dej mi sutanu, ať ji můžu hodit do vrby!“ Michal si pouze znovu tiše povzdechl a počal se soukat, stejně jako Hynek, do právě přidělených světských šatů. Za chvíli byli už oba na cestě nočním městem.

Dlouho bloudili uličkami starého města, které, zvláště v noci, působilo až tísnivým dojmem. Průčelí domů s malými otvory, jako střílnami střídány s nově stavěnými příbytky se širokými okny a přímým vstupem z ulice jako by padaly na průchozí mnichy a hrozily je tak navždy uvěznit pod svými útrobami. Michal měl také pocit, že ho Hynek schválně stále vodí dokola, aby zmátl jeho smysly. „Hynku, kdy tam konečně budeme?“ zeptal se náhle. „Je mi zima, bloudíme zde už takovou dobu a ke všemu přestávám cítit chodidla.“ „Klid, bratře, už tam budeme“ zahučel Hynek, kterému v zimě řádně teklo z nosu. „Ještě zahneme do této uličky, poté nalevo a jsme tam!“ Po chvíli se zastavili před malými dveřmi průčelí zanedbaně vyhlížejícího stavení. Hynek přistoupil blíže a zabušil třikrát na dveře. Pak chvíli čekal a poté ještě jednou a dvakrát. Z druhé strany se ozval skřípavý hlas: „Qualis vita, finis ita!“ „In omnia paratus!“, pronesl jasně Hynek. „Co to mělo znamenat, Hynku?“, ozval se Slavata. „Vždyť to nedává moc smysl. A jak to myslíš, že jsme připraveni na všechno, když nám řekl, že..“ „Ticho, za chvíli to pochopíš.“ Náhle se otevřely dveře, ve kterých stál menší, podsaditý muž. „Pojďte dál, jste očekáváni“, zachroptěl. Když vešli, octli se v nevelkém prostoru, osvětlovaném pouze loučí neznámého vrátého. Ten za nimi zabouchl dveře a pobízel je dál. Dovedl je až k těžce vypadajícím dubovým dveřím do sklepení domu. „Tudy, dále, pánové.“, zazkuhral znovu, když odsunul závoru. Michal vlezl dovnitř jako první. Po hmatu sestoupil po kluzkých schodech dolů do tmy, kde tápal u zdi, dokud za ním nesestoupil Hynek vybavený loučí od vrátného. „Následuj mě“, řekl prostě Hynek a vydal se do chodby, která vedla před nimi. Michal se zhluboka nadechl a kráčel za ním. Teď už nebylo úniku. Po chvíli ze začala chodba zahýbat a následně rozšiřovat. Dokonce sem pronikalo odněkud světlo.

V tu ránu se před nimi rozprostřel nevelký prostor, kde kolem dlouhého stolu seděli muži i ženy v počtu něco kolem druhého tuctu. Většinou se jednalo o mladé lidi, avšak někteří z nich již vypadali staře, či naopak některé dívky připadly Michalovi ještě o něco mladší, než byl on sám. Michal byl překvapen, že na stole nic, kromě prázdných dřevěných misek s kaší nevábného vzezření. V místnosti to zvláštně vonělo něčím, co mladý konvektuál nedokázal rozeznat. Kamenné stěny byly povětšinou holé, vybavení místnosti bylo též strohé. Čelem k vchodu seděl muž, který, když uviděl nové dva příchozí vstal od stolu a slavnostním hlasem pronesl: „Nuže tedy, jsme kompletní. Můžeme začít, jakmile se bratři usadí.“ „Bratři?“, zašeptal Michal. „Oni vědí, že patříme ke klášteru Svaté panny Marie? „Je to trochu jinak“, odpověděl mu Hynek, sedající si na své místo. „Brzy se dozvíš více.“ Muž, který zůstal stát, oba sledoval, dokud se neposadili. Poté se obrátil ke zbytku osazenstva a spustil: „Milí bratři a sestry. Dovolte, abych se nejprve představil nově příchozím. Mé jméno je Almus. Sešli jsme se zde na, dnes již téměř pravidelném setkání v mém milém a útulném příbytku. Jest to krásná náhoda, že zrovna s dvacátým pátým setkáním se k nám přichází podívat dvacátá pátá duše k osvobození.“ Při těchto slovech očima probodl Slavatu, který se na své židli nepokojně vrtěl. „Vítej mezi námi, učedníku.“, zněla řečníkova slova směrem k očividně nesvému mladíkovi. „Děkuji.“, zmohl se Michal na krátkou odpověď. „Nemusíš děkovat“, pronesl řečník a aniž by dal Slavatovi možnost cokoliv říci, rychle pokračoval. „V dnešní době jsou mezi námi spousty nařízení a pravidel, která jsme, jako otroci naší společnosti, nuceni dodržovat. Co záleží našemu pánovi, nebo panovníkovi na našich problémech? Nezáleží! Což snad svatý otec sytí vaše krky? Nikoliv! Pán vidí vaše utrpení, církev však nikdy! Je tomu tak a vždy i bude! Já se však ptám, je horší  nevidět a nebo  přihlížet a nečinit ničeho? Nejsou všechny zákazy, které určuje církev pouze okovy, skrze které řídí naše strastiplné životy?“ Michal zalapal po dechu, avšak muž se nenechal zastavit. „Jediné, co nabízí dnešní svět je to, co si sami zařídíme. A proto, má krásná dítka, osvoboďme se z okovů předsudku a hodujme na plodech této země. Jezme, neb jest to vpravdě lék božský pro tento večer!“ Všichni u stolu započali na tento pokyn začali jíst svou porci kaše na stole. Řečník se obrátil na Michala z Chlumu a usmál se: „Jen se ničeho neboj, mé dítě. Naber si a jez, co hrdlo ráčí. Poté okusíš dosud nevídané.“ Sám si zavdal z misky řádnou porci do svých úst. „Michalovi se na té podivné kaši něco nezdálo. Trochu divně zapáchala a měl pocit, že právě snědení onoho podivného pokrmu je jakýmsi hrůzným klíčem k tomu, co se má dít dále. V atmosféře, kdy ostatní hltavě jedli svou porci se mu podařilo odhodit značnou část misky pod stůl. Řečník se po pozření své porce opět ujal slova: "A nyní, zavrhuji učení Kristovo a vzývám tebe, pane pekel, náš pane, který daruješ nám rozkož a tento pokrm!" Všichni přítomní, až na Michala tyto slova opakovali. "Nekráčím dále ve světle božím, které přináší mi pouze utrpení, ale vkládám svou duši do náruče tebe, Lucifere, světlonoši, učiteli pravé víry!" Po tomto řečník sejmul ze zdi za ním dřevěnný kříž a třikráte na něj plivl. Poté obcházel přítomné a ti měli učinit totéž. Když přišla řada na Michala, aby poskvrnil krucifix, jen naprázdno škitl a nebyl schopen tak učinit. Almus se však zdál být v jakémsi tranzu a tak si toho ani nevšiml a pokračoval dále. Hynek ochotně poplival kříž a Slavata začal přemýšlet, jak se odsud dostat. Přítomných bylo mnoho a přemoci je tedy nemohl, utéci také těžko. Rozhodl se tedy čekat na vhodný okamžik, který se měl dostavit záhy. Když všichni poplivali svatý kříž, Almus vzkřikl: "Amen, pravím vám! A nyní, zbavme  se tíživých řetězů  prohnilé morálky!"

Najednou se všichni, včetně Hynka vedle něj, počali chovat prazvláštním způsobem. Záhadné úsměvy, škytání, úpění se ozývalo všude kolem. Lidé ze sebe začali s podivnými vzdychy trhat oblečení a vrhat se jeden na druhého, vášnivě se líbat a laskat po celém těle. Muži s ženami, několik mužů dokonce navzájem. Michal z Chlumu byl vyděšen k smrti. Něco podobného nikdy před tím neviděl. Sodoma a Gomora se zdály být zhmotněnou představou z kostelních kázání. „Jen se přičiňme k dílu, bratři a sestry!“ křičel s nepříčetným výrazem ve tváři Almus, objímaje hnedle několik dívek najednou. Situace byla o to horší, že Slavatu si vyhlédla jedna z žen, která mu sedla na klín. „Ty jsi ale sladký miláček“, sdělila mu, jakoby mimochodem přímo do tváře. "Opravdu?" zněla Michalova nejistá odpověď. "Tak si odlož." zašeptala. "Ale zajisté," řekl Michal, "jen mne nech vstát, ať si mohu odložit." Když se tak stalo, Michal se okamžitě dal v útěk. Kdyby se někdo dozvěděl, že se účastnil černé mše a ještě k tomu hromadného smilnění, čekala by ho v lepším případě hranice, v tom horším dlouhé hodiny mučení a ponížení od místních obyvatel před tím, než by byl stejně upálen. Myšlenka na inkviziční tribunál bylo to jediné, co mu nyní procházelo hlavou. "Sejmi ze mě železa falešné morálky a vezmi si mne!“, křičela za ním žena, která se rozeběhla za ním. U dveří jej zdržel muž, který si všiml jeho útěku a chytil jej za rukáv košile. Michal se mu však vytrhl a udeřil jej do obličeje. To však jeho postup zdrželo na dostatečnou dobu, aby se k němu dostala žena, která jej oslovila před chvílí u stolu. Chytila jej za pas křičíce: "Ty falešníku! Udat inkvizici by jsi nás chtěl!" "Špatná cháska, jako je tato by si nic jiného nezasloužila!" vzřkikl Michal, to však neměl dělat. Občasné potyčky mezi přítomnými muži byly pravděpodobně normální, nyní však bylo jasné, že Slavata nepřišel na toto shromáždění se stejnými úmysly, jako ostatní. Ten nyní neměl na výběr nic jiného, než sebou prudce smýknout a udeřit i ženu, která jej držela. Rychle běžel ke schodům a za ním někteří další, kteří si všimli jeho útěku. Vzadu slyšel Almusův hlas vyzývající ke spravedlivému násilí. Michal doběhl ke schodech, několikrát uklouzl, to se však naštěstí přihodilo i jeho pronásledovatelům. Doběhl ke dveřím, ve kterých stál muž, který je vpouštěl dovnitř. Pravděpodobně se přišel podívat, co se děje ve sklepení. Michal jej prudce odstrčil, zabouchl za sebou dveře a zaklapl závoru. Muž zavrávoral, zakopl a spadl hlavou na hranu stolu, u kterého seděl. Na místě ztratil vědomí, Michal si jej však nevšímal, vrhl se ke dveřím, které vedly na ulici, rychle odsunul závoru a zmizel ve tmě města.

 

IV. Velké sliby

 

V konventním kostele Panny Marie pod řetězem bylo jednoho brzkého podzimního rána roku třináctistého šestého, navzdory nezvykle teplému počasí venku, velmi chladno. Před oltářem se kymácela bosá postava oděna pouze v režnou košili z hrubého lnu. V ruce svírala růženec a opakovala motlitby ke Kristu a Panně Marii.

Uběhlo mnoho času od doby, kdy se konventní žák Michal Slavata z Chlumu potloukal noční Prahou po zkušenosti s odpudivou a ohavnou sodomií. Po tom, co se mu podařilo uprchnout, dlouho bloudil nocí, až se rozhodl vyčkat rána na ulici, což bylo mimořádně nepříjemné. Byl však vděčný Pánu za to, že se mu podařilo uprchnout. V poslední chvilce v tom hrozném sklepě se totiž najisto domníval, že to je jeho konec. A že ten bude strašlivý, alespoň podle toho, co od bratrů z konventu o sodomitech slýchával. Nemoci sužující tělo takového hříšníka bývaly vyhlášené, pohlcovaly tělo a posléze i mysl, kdoví s jakými šílenci tam mohl v té tmě sdílet ty nekonečné chvíle hříšného pokušení. Tito navíc byli uctívači ďábla.

Ráno se mu podařilo dostat se zpět do konventu, kde musel s pravdou ven. Samozřejmě neprozradil úplně vše, i tak ale bylo zahájeno důsledné vyšetřování uvnitř špitálu a nakonec mu převor uložil přísné pokání za noční opuštění konventu. Bratři se však rozhodli neprozradit celou záležitost inkvizici. Svého kamaráda Hynka od té doby neviděl. A bylo jen na jeho představách a božím záměru, co jiného se toho večera ještě událo.

Postava se kymácela dál, zrovna odříkávajíc Zdrávas Maria. Postupně sem začalo pronikat světlo. Vytvářelo obrazce, které se zračily na dlaždicích ve svatostánku, především však záře dopadala na místo, kde zbožně rozjímal kajícník v košili. Náhle se pomalu otevřelo křídlo kostelních vrat a dovnitř vstoupil bratr Adalbert. „Již je čas, bratře Michale, zrovna svítá.“ Postava klečící u oltáře s námahou vstala z kamenné dlažby a vydala se Adalbertovi v ústrety. „Jsem připraven, bratře Adalberte“, pravil Michal s úsměvem.

Toho dne dosáhl Michal Slavata z Chlumu věku, kdy měl podle přání svého otce a strýce vstoupit do společenství svatého Jana Jeruzalémského. Zanedlouho ho rovněž čekala dlouhá cesta kvůli službě na Kypru kdesi daleko ve Středozemním moři.

Krátce po bratru Adalbertovi se do kostela začaly valit zástupy bratří, se kterými měl chválit úradky Páně. Za chvíli byli všichni na svých místech, rozespalí konventuálové mžourali do světla, které čím dál silněji osvětlovalo celý kostel. Sem tam služebný bratr s lucernou šťouchl do někoho, jehož hlava spadla na prsa a jehož rty tak nemohly odříkávat upřímné prosby k všemohoucímu.

Dle zvyku měl žadatel na schůzi kapituly vystoupit s požadavkem, aby byl přijat mezi milosrdné bratry Svatého Jana. Když převor skončil se svým kázáním a byly rovněž naplněny všechny zpěvy, významně se na Michala podíval, aby ho srozumněl, že nazrál čas, aby jej následoval na zasedání. Když bylo vše připraveno, Michal předstoupil před bratry a poněkud třesoucím hlasem pronesl: „Drazí bratři Svatého Jana Jeruzalémského, rád bych Vás tímto požádal o přijetí mezi řady vazalů Kristových.“ Při tom nesměle zvedl oči k převorovi, očekávaje jeho odpověď. Ten se zatvářil velmi blahosklonně, posléze rozpřáhl ruce ve zbožném gestu a obřadně pronesl: „Dobrá, můj příteli, važ si přijetí do tohoto domu, věz však, že mnoho urozených lidí prosilo a mělo by radost, kdyby jejich děti, nebo přátelé byli přijati do této řehole. Pokud si přeješ stát se členem tohoto krásného a ctnostného společenství a svaté řehole tohoto špitálu, činíš správně, věz však, že tě sice budeme šatit a živit, ty se však budeš muset zříci veškerého pohodlí, jemuž jsi zvyklý. Protože když budeš chtít jíst, bude nezbytné, abys hladověl. A když budeš chtít spát, bude nutné, abys byl na stráži. Bude ti přikazováno, aby ses zcela vzdal své vůle, a budeš muset na sebe v řádu vzít více starostí, než je možno vyjádřit.“

 

Převor se po této řeči rozhlédl po ostatních přítomných bratrech a pokračoval: „Není však větší radosti, než když další ušlechtilá duše hledá útočiště v lůně řádu na svém dlouhém putování do království nebeského.“ Po tomto pokynul Michalovi, aby přistoupil blíže. „Nyní poklekni, synu a odpověz na otázky týkající se tvé připravenosti“, pravil převor. „Jsem připraven“, zněla Michalova odpověď. „Dobrá tedy, synu“, děl opět převor, „potvrzuješ tímto, že jsi rytíř urozeného původu, že jsi svobodný, nejsi ženat a ani nikdy před tím jsi ve svazku manželském nebyl? „Ano.“, přikývl pokorně Michal. „Potvrzuješ nyní dále, že jsi nikdy před tím nesložil žádný slib jinému řádu?“ „Ano, i to potvrzuji.“, přikývl Slavata. „Chápeš všechny závazky čistoty a poslušnosti, které vyplývají z postavení řádového rytíře?“, ptal se dále převor. Když Michal odsouhlasil i tento bod, měl pronést předem naučený slavný slib věrnosti řádu: „Slibuji před Bohem a naší milou Paní, před naším pánem Janem Křtitelem žít a zemřít v poslušnosti nadřízeného, jehož mi dá Bůh. Slibuji, že budu žít do smrti v čistotě a bez majetku. A ještě jeden slib skládám, co nečiní žádný jiný člověk, neboť slibuji, že budu služebníkem a otrokem našich pánů nemocných.“

Michal se po tomto slibu na chvíli odmlčel a upřeně civěl před sebe. Poté opět vzhlédl k převorovi. „Výborně, synu“, promluvil převor, "povstaň, nyní tě již mohu zvát svým bratrem. K Michalovi přistoupili zezadu dva služební bratři a vložili mu na ramena řádový plášť. Převor pokračoval: "Nos tento plášť s hrdostí, avšak nepodléhej pýše, neboť ta předchází pád i daleko mocnějších naší maličkosti. Amen, pravím ti, nyní jdi v pokoji za svými povinnostmi.“ Po této řeči převor Michalovi ještě požehnal a propustil jeho i ostatní bratry. Ceremonie byla skončena.

Venku Michal nasál do plic čerstvý vzduch. Stále nemohl uvěřit, že už je přijat jako plnoprávný člen špitálu. Po těch dlouhých letech strávených v klášteře mu však přišlo, že žádné odříkání snad nemůže být tak hrozné, jako řád, kterému byl nucen se podřídit doposud. Již dva dny na to měl vyjet na cestu na Kypr, kde měl sloužit svému řádu po několik nadcházejících let. Již se moc těšil na orientální prostředí řeckého ostrova. Křižácké státy byly poraženy a tak celý křesťanský svět vzhlížel právě k obraně zbylých území, které ještě držel pevně v rukou.

Když dva dny na to vyjížděl ještě s několika dalšími rytíři z bran konventu, zahlédl stranou stojícího postaršího muže v prostém šatu. Měl vyholenou torzuru a byl mu velmi povědomý. Dojel až k němu a překvapením vydechl. „Strýčku Blehu! Neviděl jsem tě již dlouhá léta!“ Kněz se zazubil a pravil s úsměvem: „Nebylo třeba tě navštěvovat každou neděli, byl jsi v dobrých rukou. Nyní však vidím, že míříš v ústrety velikým úkolům, které čekají tebe a tvé druhy.“ Michal sesedl z koně a rychle svého strýce objal. „Ať ze mne nevymáčkneš duši, bratře!“, zasípal pod tíhou Slavatova objetí, které bylo zesíleno ještě o váhu zbroje, kterou na sobě Michal nesl. „Omlouvám se, jsem tak rád, že vidím někoho z rodiny“, sypal ze sebe rychle slova Slavata. „Chtěl jsem tě jen vidět před tím, než opustíš konvent“, pravil Bleh. „Třeba to bude na delší dobu, než teď dokážeme odhadnout. Možná, že nalezneš v teplejších krajích zalíbení větší, než v této říši věčně lezavého počasí“, lehce se zasmál starý kněz. Pak ale zvážněl, pohlédl Michalovi do očí a pravil: „Dávej na sebe pozor. Zatím jsem na tebe hrdý, tak se nenech zabít, nebo tak něco.“ Michal byl celý rozpolcený. Byl rád, že milovaného strýce vidí, na druhou stranu ho opět musel opustit. „Pokusím se ti napsat, jak to tam vypadá, strýčku…nebo vlastně teď už bratře, „začervenal se Slavata." Pak rychle opět naskočil na koně, protože ostatní již netrpělivě čekali opodál. „Bůh tě provázej.“, dodal ještě Bleh.

To bylo naposledy, co spolu mluvili. Strýce rok na to přepadla choroba plic a do několika týdnů zesnul. Michal Slavata z Chlumu však na něj často vzpomínal. Byl pro něj mravním průvodcem i duchovním otcem vždy, když ho v konventu čas od času navštěvoval. V tu chvíli, kdy spolu ale mluvili naposledy, přemýšlel však nad něčím úplně jiným. Již brzy měl na vlastní kůži pocítit, že ne vše se řídí nebeskou spravedlností a dosud poznanou moudrostí konventních knih a kdo ví, zda-li se vůbec ještě do Čech někdy navrátí.